Aunt Mary - Loaded (1972)

Jakmile se na mě v úvodní Playthings of the wind vyvalí vibrující hammondy, čardášově trylkující kytara a bucharské bicí, hádal bych sedmdesátý rok a ostrovní (hard)rock.

Loaded v tomto masitém "retro" duchu pokračuje i dál, v Joinin the crowd se přidává bluesová podezdívka, raný zepelín parkuje nedaleko.

Aunt Mary tedy hráli v tom dvaasedmdesátém docela "zpátečnicky", ovšem skvěle. Navíc, ne každému se líbí zkrášlování bigbošova doupěte různými záclonkami, mašličkami, malůvkami, ke kterému se tehdy v 72-73 dopracovávali všichni, včetně sabatů, zepelínů, párplů :-)

Aunt Mary na první polovině Loaded drží schéma verze-refrén-verze, mládenci šetří síly, protože v druhé půlce se vzepnou, rozlétnou, doslova explodují. Vše, od druhého partu Farewell, včetně, považuju za vrchol.

Aunt Mary na ploše celé druhé strany elpé míří k classical - hard - rockovému soundu Quatermass, a jdou i dál.

Blowin Tiffany, skvělá varhanní i bicmenská vařba, s občasnou kytarou a zpěvíkem, poletujícími okolo ... Fire of my lifetime, v níž všechno vyšponované tak, jak to mám rád ... led-zep-one bluesovka G flat road, obezděná kolem dokola neskutečnou hradbou hammondů.

P.S. Mám verzi, kde jsou jako bonusy (4x) skladby nahrané ještě s Janem Grothem, včetně oné "proslavené" štkavě roussosovsky rozvibrované gospelovky Jimi, Janis = Brian. To je tak nechutně podbízivé, až je to krásné :-)


Ark - Spiritual Physics (1993)
Anglická kapela Ark klame tělem i zvukem. I já bych na blind přísahal, že poslouchám nějakou vykopávku z první poloviny 70.let, anebo dokonce zapomenutou relikvii z raných nahrávacích session Genesis, tak autenticky se od úvodní say goodbay odvíjí muzika i sound ...

Spiritual Physics přitom nahrála v 90.letech parta ironmaidenovských týpků s džínama, keckama a lokýnkama, která navíc předtím i tak nějak metalově hrála od poloviny osmdesátých let!

Ant Short se do Gabriela doslova převtělil, jeho hlas - na rozdíl od většiny napodobovatelů - má i hloubku, charisma a věrohodnost, není to žádný lakýrník emocí, ale prožitkář, kterému to rádi zbaštíte.

Stačí poslechnout třebas crazy, to je krásně vypjatý song, který by mohl zdobit od Trespassu nahoru jakékoliv gabrielovské album. Anebo hned následující, zprvu kontrastně něžná, a ke konci parádním temným riffem zatížená contagious, ta snad ještě víc. Jsou zde kusy, kde Ark přitlačí na pilu, popustí uzdu své přirozenosti, stargazer zní jak Genesis, kdyby hráli hardrock (!) i když Ant se zmiňuje o inspiraci sixties popovkami, viz závěrečná citace hitu (If Paradise Is) Half As Nice od Amen Corner z roku 1969. You turn me on je postavená na hypnotizující zasmyčkované rytmické figuře, vytváří to s melodií vnitřní pnutí. 

Ani nejslabší skladba alba, trochu přitvrzená riffovka today, není k zahození. Druhá polovina alba je výrazně říznější, než ačko. Je to zřejmě dozvuk osmdesátkových Ark. Takže i milostné vyznání tehdejší Antově lásce - the eyes - je docela masivní a instrumentálka, to už je regulérní hard&heavy palba!

Na desce není žádná vata. Každá kompozice má chytlavé a nápadité téma i refrén, sound kapely je plnokrevný, ani nevadí, že klávesy jsou syntíky a ne hammondy a že občas vykoukne ´80 sound.

Spiritual Physics je de facto kompilát, okolnosti jsou detailně vysvětleny na stránkách kapely, kde najdete všechno, od fotek, biografie, přes diskografii, až po texty skladeb a ohlasy v médiích. Možná z toho důvodu to rozmezí: artrock 70´s - hard&heavy 80´s, pro někoho až moc široké a rozevláte. Mně osobně se první polovina Lp líbí jako máloco, druhá jen o malinko míň. 

Kdo je líný a chce slyšet obě polohy Ark najednou, může si odněkud přehrát skladbu black & white a čuchnout si :-) Gurmán si ale sežene celé CD.


Bachdenkel - Lemmings (1973)
Lemmings leželo od nahrání po vydání skoro tři roky u ledu, což bylo v explozivních letech 1970-73 smrtící.

Lemmings tedy beru jako album l.p. 1970. Jak jsem zmínil v profilu, připodobňovačky u Bachdenkel tak trochu selhávají, proto i ty moje nutno brát s rezervou :-)

Translation je původně scénická skladba, rozvláčná, monotónní, s krátkým gradovaným finále. Colin Swinburne zpívá jako melancholy man ...

Equals, krátká nenápadná baladička s Peterem u mikrofonu a piána.

An Appointment With the Master - ano tady docela vykukují barrettovští floydi, se svými rozestřenými nahalenými zpěvy, Bachdenkel kolem nich ale instrumentálně docela dovádějí, zejména Colinova kvílivá hardrocková kytara je jak urvaná z řetězu, první vrchol alba.

The Settlement Song na ploše více jak jedenácti minut jakoby rozehrává několik scénářů, po pódiu (i když vzadu) rázuje riff jak od (earth) sabbatů, hlasy Colina a Briana se floydovsky vlní i beatlesovsky kudrnatí a proplétají, řekl by šedesátý sedmý, jako když pepík hipík saudek vymaluje. Ve finále nakráčí Pete Townshend se svou rozlobenou kytarou a bandou a všechny vykope ven ...

Long Time Living, Colinem přejemněle zpívaná krátká tišenka.

Strangerstill začíná jak vystřižená z druhé strany Abbey Road, Peter je sladký jak Paul ... Colin svým hendrixovsky prohmataným sólem ten sladký dortík ale rozkope ... pak se sice vrátí zpěvy, ale někoho jiného: The Who ...

Údernickou zavěrečnou Come All Ye Faceless složil a zazpíval basmen Peter Kimberley, i když ten nosný pochodový riff-raff motiv, na kterém celá skladba doslova visí, je x-krát slyšené notorické deja vu a až si je v hlavě příkladově přiřadím, dopíšu, nejspíš mě ale někdo předběhne :-)

Bonusovky, které vznikly skoro o dva roky dříve, znějí jako první zárodečné hard-art-rockovky a´la evansovští deep apod. Platí to víceméně o všech třech. The Slightest Distance, Donna, A Thousand Pages Before jsou spíše dokumentem doby, než objevenými poklady, takhle zněl v letech 68-69 britský rockový underground ...

Je to vlastně celé tak kaleidoskopická muzika, až se stává originální, i když v případě Bachdenkel ne nezaměnitelnou, jak je tomu u originálů nejvyšších uměleckých kvalit.


Birth Control - Birth Control (1970)
Od prvních rozdrnčených strun v No Drugs - po poslední akord v doorsovské Light My Fire mám tuhle placku moc a moc rád, nejen pro příběh jejího hledání a nalezení, jenž jsem popsal u Operation.

Garážová hardrocková zhulenina, s dřevorubeckými riffy, klasicistním preludováním varhan, cembala, mellotronů, buch und buch bicími, kraut psychedelií a kdoví čím vším a to všechno na jedné valné hromadě ... tedy nic pro jemné art povahy a estéty.

Kdo ale takovéhle starogermánské obskurní muzice jednou propadne, jsou mu potom všichni mistři světa v hudebním krasobluslení ukradení ... a trochu i pro legraci.

Rozhodující jsou jen pocity. Muzika není o tom kdo dál, kdo výš, kdo rychleji. A tihle pro někoho neumětelští neotesaní staří blázniví Birth Control mi umí spravit náladu a dobít baterky jako máloco.

Je to asi v genech, nemusíte nad tím přemýšlet, přijde to samo. Zkuste i vy, jestli náhodou nepatříte mezi rytíře krautrockového řádu ...