 | LEONARD COHEN |
 
O velikém štěstí být chvíli s Leonardem Cohenem
Něco podobného jsem zažil jen když zemřel John Lennon. Od nedělního rána mi lidé volali i psali, protože nedokázali zadržet své pocity. Tentokrát své štěstí z tří a půl hodinového koncertu Leonarda Cohena.
Kluboví pořadatelé od Sedmihorek až po Zlín, nadšenci od stavebního dělníka Jardy Myslivečka po publicistu Jana Urbana, fotografové, knihovnice, výtvarníci, překladatelé. I bratislavský písničkář a primář tělovýchovné kliniky Pavel Malovič. Minulý týden ho Cohen ve Vídni tak očaroval, že mě předem připravoval na zázrak. Jen se bál, jestli je možné relativní soukromí Konzerthausu beze ztrát zaměnit sportovní halou.
Je to možné, byl to zázrak.
Přestože toulavý kanadský básník, prozaik, dramatik a písničkář kdysi napsal, že „naše oči přivykají okolí a obrňují se proti zázrakům.“
Zpěváci (i herci), co mají opravdový bas, těžko odolávají pokušení pořád sexy dunět. Cohenova ideální oktáva, do níž se mu vejdou téměř všechny jeho melodie, zní stejně podmanivě jako před čtyřiceti lety, když začínal. Přesto se žádnou písní vyzývavě neprosametil, všem slovům vtisknul přesnost a neobkresloval je barevnými efekty.
Nemohl jsem se dočkat, až začne: „Slýchával jsem o tajemném akordu, jejž hrával David a potěšoval jím Boha... Ten popletený král skládal Haleluja.“ Bono to zpívá pevně a suverénně, John Cale zamyšleně, Jeff Buckley andělsky, Glen Hansard rockově dynamicky. A dnešní Cohen? Vášnivěji než dřív, bez melancholie, s větším úsilím vyzpívat, že „v každém slově je plamen světla, ať už slyšíš co chceš, posvátné nebo hříšnické Haleluja.“
Cohen ale neblouzní v žádném romantickém vytržení, je pánem svého projevu a stihne sem vimprovizovat i narážku na Prahu. Magickému městu, jehož návštěvu si považuje za čest, pak věnuje pár krátkých vět. Děkuje, že uchováváme jeho písně. Je cítit, že ví, o čem a ke komu mluví.
V počátcích Cohenovy kariéry se aranžmá většiny jeho písní jakoby připodobňovala kytarám. A dívčí hlasy smyčcům. Jeho současnému zvuku přidávají nové barvy především nejroztodivnější dechové nástroje. Typické je, že když se v rukách jejich mistra Dina Solda z ničeho nic objeví i dobro, málem tu blyštivou kytaru přehlédnete. Neboť Cohenovi spoluhráči svoji univerzálnost nestaví na odiv. Není to ani třeba. Zpěvák je všechny představuje bezpočtukrát a cohenovsky básnivě. Stejně jako při zpěvu, i zde každé slovo propracovává k nejpřesnějšímu významu, nejednou objevně slavnostnímu. Kytarista u něj není sólový, ale „čarodějný“, případně „arpeggiový architekt“.
Velebná nádhera večera dýchá i z jeho prostoty a spolehnutí na sílu samojediné hudby. Žádné světelné efekty, žádné dýmy. Ze tří hezkých sboristek si za celý koncert žádná nevymění ani náušnici. Souznějí dokonale. Hvězdné číslo mají těsně před koncem, If It Be Your Will. Cohen recituje: „Je-li to vůle tvá, abych dál nemluvil a můj hlas byl tichý, jako bývával...“ A pak pokyne zpěvačkám, ustoupí dozadu a s nachýlenou hlavou jim dlouhé minuty mlčky naslouchá.
Celý koncert je až do detailů plný potvrzených cohenovských pravd. Ta nejprůkaznější zní: „Život není dokonalý, ale práce ano.“ Smí dnes oprávněně tvrdit zpěvák, který ve svých třiatřiceti letech při prvním veřejném vystoupení strachy utekl z pódia.
Když mi český diplomat Karel Pažourek, kdysi mladičký posluchač Cohenových nahrávek na klubových pořadech v Brně, vyprávěl, jak mu Cohen při obědech v Indii říkával, že by rád někdy přijel do Česka, připadalo mi to jak přelud.
Na konci sobotního večera mi byl vytoužený, tak dlouho nedostupný Kanaďan blízký, jako bych s ním už taky obědval. Jako bych s ním stál na pódiu v jednom sboru s muzikanty, ale i s techniky a bedňáky. Všichni se rozloučili písničkou starou přes půl století, Whither Thou Goest. Americký autor Guy Singer se inspiroval ze starozákonní knihy Rut. I s archaickou angličtinou z bible krále Jakuba.
„Kamkoli se obrátíš, půjdu, a kdekoli bydliti budeš, i já bydliti budu; lid tvůj lid můj a Bůh tvůj Bůh můj.“
Je veliké štěstí chvíli bydliti s Leonardem Cohenem.
Zdroj: Hospodářské noviny, 30.09.2008 Autor: Jiří Černý Ať přijede nebo ne, Leonard Cohen je tu už dávno
Už mnohokrát to měl kanadský písničkář a literát Leonard Cohen do Česka jen pár kilometrů. Od roku 1970 jezdil po dvě dekády do Německa nebo Rakouska pravidelně. V březnu 1985 koncertoval i Varšavanům. Čechům zatím nikdy. Tentokrát je na internetu i čas a místo: 10.srpna, Pražský hrad. Jenže žádný domácí pořadatel se k oněm údajům zatím nehlásí...
Z celosvětové písničkářské elity je Cohen vedle Toma Waitse snad jediný, koho Praha ještě neviděla. Přitom naši hudebníci objevili Cohena poměrně brzy. Jeho první hit Suzanne nazpíval Václav Neckář rok a půl po autorské verzi, v prosinci 1969. Obsahově věrný, stylový a zpěvný text Zdeňka Rytíře zůstává nejvyšším měřítkem pro cohenovské překladatele.
Vladimír Merta si pro sebe vedle Cohenových písniček našel a přeložil i několik básní. Dlouho kolovaly v samizdatech. Stejný osud potkal, bohužel, i formově pevnější překlady Pavla Šruta. Cohenova administrativa s poskytnutím licencí váhala až do konce 80.let. V Polsku mezitím kolovalo překladů několikero a zpěvák Maciej Zembaty patrně dodnes drží s 39 předělávkami cohenovský rekord.
České okouzlení Cohenem si nacházelo podivuhodné cesty. Ota Petřina složil Neckářovi Perlu, jedenáctiminutovou baladu o závodním koni, aniž by si všiml zřejmé podobnosti s klesavou Cohenovou melodií The Stranger Song. O čtvrt století později si Cohenův originál pro sebe Jan Vyčítal nečekaně, ale dobře otextoval coby Hráče.
I z jediného sporného Cohenova alba, aranžérsky přešňořeného Death Of A Ladies´ Man, se k nám prosmýkla píseň Paper-Thin Hotel. Literárně ve volné parafrázi Jaromíra Pelce, hudebně v populárním snímku Hany Hegerové; jde samozřejmě o Petra Hapku a Levandulovou. Předehry a mezihry obou nahrávek jsou si podobné melodií, smyčci i sborem. Nic proti Hapkovi ani Petřinovi; patrně se jim to stalo stejně nevědomě, jako nedávno Bobu Dylanovi. Jeho melodie Beyond The Horizon není jiná než Groszova 70 let stará Rad Sails In The Sunset. A pokud Michala Horáčka ke sloganu S cizí ženou v cizím pokoji ponoukl závěr Cohenovy obalové poznámky („Jsem v nesprávném pokoji. Jsem s nesprávnou ženou.“), byla to dobrá inspirace.
Velké sousto si v knize Víc než jen hlas ukrojili překladatel Jiří Vejvoda a básník František Novotný. Představili sedm světových písničkářů a nabídli také devatenáct Cohenových textů. Rezignovali na zpívatelnost, ale nahradili ji rýmovou zvukomalbou.
Ve vydavatelském závětří občas vznikaly skromné pomníčky stále slavnějšího Kanaďana. Většinou neměly nic společného s Cohenovým sexappealovým basem. Neodpovídaly ani slavnému bonmotu, že kdyby bylo možné, aby Cohen měl dítě s Iggym Popem, měli by Nicka Cavea. Pohodový bručák Petra Spáleného si přisvojil Bird On The Wire i počeštil Bylo fajn (Tonight Will Be Fine), Michal Jablkoň Němec vymyslel, zapomněl a nikdy nenahrál svá slova k You Know Who I Am. Zuzana Michnová si z Cohenova koncertu v Mohuči odnesla program s věnováním „odvahu českým lidem“ a napsala pak Leonarda. Z folkařské náklonnosti Michala Bystrova se rodily jeho překlady ke čtení i zpěvu; později nevydržely autorskou sebekritiku. Posluchači skupiny Klec se mohou těšit třemi Cohenovými songy a nerozptylovat se drobnůstkou, že jejich textař Martin Šmíd kdysi vstoupil do dějin jako „mrtvý student z Národní třídy.“
S vhodným věkem a zkušenostmi se dostali ke Cohenovi i textaři Pavel Vrba (Věž tónů a slov) i Vladimír Poštulka (Vídeňský waltz) a skrze hlas Pavla Bobka i širší publikum. Podobně jako Nohavicovo skrze Partyzána a posluchači Jitky Zelenkové díky Vrbovu přebásnění Haleluja.
Kam dospěli ctitelé Juraje Kukury poslechem alba Jsem tvůj muž a překladů Hany Sorrosové, ani nenaznačuji. (Hercovo kulturistické foto lákalo.) Zato písnička Víla, přiznané Suzannino téma, rozvinuté melodií, slovy i hlasem Roberta Křesťana, ve mně vyvolává pocit, jaký popsal Kurt Cobain v textu Pennyroyal Tea pro Nirvanu: „Po smrti mě nechte v Cohenově světě, abych mohl věčně toužit.“
Česko na Cohena připravené je. Co když ale přijede bez hlasu? Glen Hansard, kterému matka zpívávala Kanaďanovy písničky, onehdy řekl, že Cohen může jen sedět a stejně budeme radostí bez sebe. |
|
|
|
| |
| Příbuzné odkazy |  |
| Article Rating | |
| Možnosti | |
|
