Nově nahraný starý pecky. Nejzbytečnější placky. Kecy o kvalitě se zaplou kalkulačkou v kapse. 

Ke 40 výročí vzniku Uriah Heep si umím představit desítky přínosnějších artefaktů. Box ve stylu Beatles, remastery na úrovni Repertoire records, knížku, pořádně vybavené archivní DVD, reunion tour s Hensleyem, Kerslakeem, Newtonem, Lawtonem.

Předloňský pokus o divočárnu byl z mého pohledu hrozný. O to víc mě na Celebration překvapila kvalita dvou novinek, „Only Human“ a zejména „Corridors of Madness“. Kompozičně rozvolnělá majestátní hardrockovka je snad vykroužená z drážek „Sweet Freedom“. I mému „oblíbenci“ Shawovi padne do huby.  Takhle kdyby Uriáši tvořili, smeknu.

Jinak toho na přepracovance ke chválení moc není, napadá mě ještě „Sunrise“ s hammondkama namísto moogu, ta se mi v novém kabátě líbí víc než originál. Tedy do chvíle než zaduje Shaw, to je pak děsběs, akorát závěrečný falzet se mu kupodivu trochu povedl. Celkem příznivě ještě hodnotím pokusy o ozvláštnění „July Morning“, kde si vsunutými mezihrami kasá triko Trevor Bolder i Phil Lanzon. Jen ten Žabí hlen to kazí.

Nevím proč, ale takřka všechny skladby působí tak nějak uspěchaně, násilně napřímeně, žádné stoptajmy, rafinované opožděné nástupy. Zregulované betonové koryto namísto tůní a zátočin. „Bird of Prey“ i „Gypsy“ takhle dopadly, a „Wizard“ – ta je doslova k pláči. Z jedné z nejvýstavnějších skladeb vyrobili Boxovci šraml, odzemek. Shaw dokonce zkouší nahánět i Lawtona, viz „Free Me“ a „Free and Easy“. Taky marně.

Relativně nejlíp vycházejí rychlíky, pádivky, „Look at Yourself“ a „Easy Livin´“. Kapela jako taková šlape, to zase jo, jenže například u „Look at Yourself“ jaksi zapomněla na to, že v původní nedostižné verzi se daly vysledovat prolínající se melodické linky, a teď z toho vznikla zbyla jen naplno puštěná sekačka na trávu a a Bernie bezmála na kyslíku.

No a „Lady in Black“ zní jak hospodská třípromilová parodie.