Příběh skupiny a její hudby 1968-1980
Keith Shadwick (překlad Marie Fontánová)
Vydavatel: Nava
Rok vydání: 2009
Počet stran: 440
Jazyk: čeština
Vazba: Tvrdá väzba / Hardback
ISBN: 978-80-7211-320-0
Promo: Biografie je rozdělena na 17 kapitol podle jednotlivých časových úseků, nechybí podrobná diskografie, filmografie, přehled jednotlivých turné kapely, doslov k českému vydání, dvě obrazové přílohy - celkem 60 většinou dosud nikde nepublikovaných fotografií.
--------
Kniha stvořená pro hloubavé rockery, muzikanty a publicisty.
Chvílemi až neúprosný muzikologický pohled je vyvážen čtivostí a rozšířen vsazováním
tehdejších reálií do širších souvislostí. 430 stran v sedmnácti
chronologických kapitolách, k tomu rejstřík, diskografie, bibliografie,
spousta fotek s popisy… Nic pro hltače leklých ryb a jiných odpadků.
Mně osobně kniha stvrdila určité disproporce mezi naším
středoevropským, a britským pohledem na rock šedesátých a sedmdesátých let. Je
znát, že naše kotlina vždy žila ruku v ruce s Germánem. Jako
jednoduchý příklad zmíním fakt, že v celé knize nenajdete ani zmínku o URIAH
HEEP, zatímco v doslovu Petra Gratiase jsou UH jmenováni čtyřikrát, hned
v úvodu jako tvůrci jedné ze tří prý nejzásadnějších rockových skladeb 70.
let. Přesto mi je ostrovní publicistický
pohled blízký, na rozdíl od amerického, nabubřeného a ledabylého,
prezentovaného například servery typu allmusic, apod. Pro Anglány není Evropa
jen jakési cosi za louží, vyznají se v mentalitě národů snad celého světa, multikulturnost
mají krvi. Kniha je tak i malým kulturním školením k pochopení toho, proč
zrovna GB se stala v polovině 60.let hybatelem populární hudby.
První britskou bigbeatovou vlnu (BEATLES, STONES) Shadwick
komentuje trefnými špílci, svými
zasvěcenými rozbory nastupuje u druhé vlny (převážně bluesrockových)
skupin (YARDBIRDS, FLEETWOOD MAC, CREAM.) Detailně, logicky, naprosto věrohodně
k sobě přiřazuje příčiny a následky. LED ZEPPELIN označuje jako první
představitele tzv. třetí vlny. Úžasný pohled za kulisy. Ani četba dobového
tisku nemůže nahradit zasvěcený pohled někoho, kdo byl takříkajíc přitom.
Příběh LED ZEPPELIN odhaluje jakoby mimoděk zásadní
historické momenty. Jako příklad ocituji pasáž o okolnostech vzniku a provedení
posledních skladeb YARDBIRDS, která pozornému čtenáři poodhalí roušku nad
tajemstvím vzniku artrocku. „V ´Black Rose´ se Relf pokouší vyvolat mnišskou atmosféru písně
´Still I´m Sad´, tentokrát pouze s Pageovou akustickou kytarou a lehounkým
bubnováním McCartyho doprovodu v pozadí. Tady už Relf směřuje ke své
budoucí kapele RENAISSANCE a Page ke svému zájmu o produkční techniky.“ O
skladbě „Glimpses“ Shadwick píše : „není
to sevřené dílo kolektivního psaní skupiny, ale ukazuje, že YARDBIRDS jsou
schopni užívat studiové a instrumentální efekty… Pageúv skvěle rozfázovaný zvuk
kytary, jeho užívání elektrického sitáru a přítomnost hlasů v pozadí,
deklamujících skrytý monolog, nás přimějí poslouchat, jak Dreja a McCarty vedou
skladbu silným 7/8 beatem a neumdlévajícími improvizacemi. Je to trochu víc než
suma efektů, ale také to ukazuje velmi
rozdílný přístup k písňové tvorbě, upřednostňující formy s otevřeným
koncem a naznačené vzory, které se v následujícím roce staly
nejdůležitější pro progresivní pop.“
Mám rád, když mě psané slovo inspiruje k poslechu.
Shadwick je ještě vyšší liga, doslova nutí bádat v tisíckrát slyšených
nahrávkách, objevovat nové souvislosti, učit se hudební terminologii.
Neschovává se samoúčelně za odbornou hatmatilku, když užije terminus technicus,
přidá návod i sekundovou „adresu“ a text
oživí příběhem. Odhadl bych, podle
dosavadního tempa užívání si knihy, že mám na půl roku o zábavu vystaráno.
Skvěle a do detailu je popsaná zejména kytarová
cesta Jimmiho Page. Najednou to do sebe všechno zapadá, Keith Shadwick
seskládal v celistvý obraz mozaiku střípků z různých rozhovorů i
vlastních analýz Jimmiho hry, počínaje prvními krůčky po boku Jeffa Becka,přes inspirační výlety do Asie, nasávání
z hlubokých bluesových studnic, až po vlastní objevné ladění a kouzlení se
strunami. Page platí v technických věcech za velkého tajnůstkáře. O to
více nadchne citace jeho otevřené zpovědi z roku 1967, kde do posledního
detailu popisuje co a jak. Keith Shadwick přidává jako bonus kytarovou zpověď
Erica Claptona z téže doby.
Informačně neuvěřitelně hutné psaní, žádný odstavec
se nedá vynechat, odbýt, jen tak přelétnout.
Za to vše patří dík Keithovi i překladatelce Marii Fontánové. Skvělá, mimořádná práce obou, a to jsem knih
o muzice přečetl na desítky. Příběh skupiny LED ZEPPELIN doporučuji vychutnávat pomalu, po lžičkách,
jako kaviár.
Nejvyšší možné ohodnocení.
