ROCKWEB + CD KLUB MCD - Ken Hensley

Jenom můj vrstevník a současně hardrocker může pochopit, co to je sedět tváří v tvář Kenovi, hudebnímu idolu mládí, a mít možnost se jej ptát. Slova jsou málo.

Před pěti lety jsem si s Kenem popovídal o historii Uriah Heep, Gods, Head Machine, o Davidovi Byronovi i o drogách. V novém rozhovoru, uskutečněném 8.12.2007 odpoledne, jsem navázal. Kolega a kamarád Jarda Loucký strávil s Kenem coby předkladatel a průvodce půl dne, mnou připravené otázky tedy kladl a případně doplňoval on.

JL: Kene, vítej nazpátek ve Zlíně. Pamatuješ si svou minulou návštěvu zde? Myslím, že je to více než pět let co jsi tu byl naposled. Máš vůbec čas sledovat, kde všude hraješ?
KH: Ano, pamatuju si když jsme tu byli naposled. Pamatuju si že jsme přijeli, zaparkovali támhle, odehráli jsme show, pak jsme nastoupili do autobusu a odjeli někam jinam. To si tak asi pamatuju :-) Ale vím, že jsem tu hrál, že tu bylo kvalitní obecenstvo a těším se až zde budu hrát dnes večer.

JL: K Tvému poslednímu CD. Když jsi na něm pracoval, vzpomínal jsi na některé z hudebníků, se kterými jsi hrál ve své kariéře?
KH: Ano, to album je celé o hudebnících se kterými jsem hrál. Celé. Ta nahrávka je o životě rokové hvězdy v sedmdesátých letech. Nicméně já ten příběh můžu vyprávět pouze tak, jak jsem ho viděl vlastníma očima. Ale byly v něm samozřejmě zapleteny stovky dalších hudebníků, kteří si tou dobou prošli a jimž jsem složil svou poklonu.

JL: Další, možná podobná otázka – jak vzpomínáš na sedmdesátá léta?
KH: Jak jsme se bavili, sedmdesátá léta byla velmi důležité období, byla to historicky významná doba pro hudbu a obzvláště pro rockovou hudbu. A je to období které už se nemůže opakovat, protože podmínky ve kterých jsme pracovali, koncertovali a cestovali byly tak rozdílné od toho jakým způsobem se věci mají dnes. Pokud bych měl říct jediný nejdůležitější rozdíl mezi tou dobou a současností, tak by to byly počítače.

JL: Myslím, že pro fanoušky byla sedmdesátá léta něčím jako sladkou dobou hojnosti. Jaká byla takhle doba z vnitřního pohledu hudebníků?
KH: My jsme tehdy tvořili něco úplně nového. Věděli jsme, že porušujeme všechna pravidla a určujeme pravidla nová. Byl to velmi výjimečný pocit, ale dělali jsme to všichni spolu: hudebníci, nahrávací společnosti, agenti, manažeři, promotéři a fanoušci. To bylo nové pro všechny z nás. Byla to velká cesta do neznáma a my jsme byli na její špici, ale té cesty se účastnilo spoustu dalších lidí. Byla to opravdu úžasná doba.

JL: Víme, že poslední album je inspirováno tvou vlastní autobiografií. Uvažoval jsi o tom že by jsi ji nechal přeložit do češtiny? Jsem si jistý, že je tu hodně lidí, které by zajímala. Máme se zeptat u zdejších vydavatelů? Bylo by to pro tebe zajímavé vydat i zde tvou knihu?
KH: No pro mě platí, že v čím více jazycích vyjde, tím lépe. Vydavatel je v Německu a vím, že se chystají ji přeložit do němčiny. Já osobně bych byl rád, kdyby si ji mohl každý na světě přečíst ve svém jazyce a ne jen v angličtině, i když hodně lidí na světě v angličtině čte, ale třeba můj dobrý přítel v Německu, jenž umí anglicky velmi dobře, by si ji stejně nejraději přečetl ve své rodné řeči. Takže existují nějaké plány tímhle směrem, a možná kdyby byl dostatečný tlak tímto směrem z jiných zemí, tak by to vydavatel vydal v jiných jazycích. Zároveň nic nebrání komukoliv v České republice, aby ji přeložil do češtiny.

JL: Další otázka je k projektu, který máš se svou manželkou Monikou. Založil jsi charitativní nadaci Esperansa. Za jakým účelem, nebo pro koho je určena?
KH: Nadace má tři hlavní cíle. První je pomoci handicapovaným dětem. A nemyslím tím pouze dětem, ale i mládeži. Protože naše první klientka Viktoria má dvaadvacet let, není už tedy dítě, ale kvůli její nemoci – Downovu syndromu - se k ní okolí chová jako k dítěti. Takže chceme takovým dětem a mladým lidem pomoci, jak jenom můžeme, aby měli tak normální život, jak je to jen možné. Spolupracujeme přitom s dalšími nadacemi a sociálními organizacemi na jihovýchodě Španělska. Také budeme otevírat obchod, který bude částečně provozován handicapovanými lidmi.

Druhý cíl nadace je péče o opuštěná zvířata. Monika a já žijeme na velké farmě. Máme velké pozemky a máme hodně psů, koček, kuřat a králíků. Ve Španělsku je to poměrně velký zvyk zbavovat se psů. Dáváme jim proto dočasný domov do doby, než se pro ně najde stálý, a snažíme se je udržet v bezpečí. Takže to je druhý cíl.

A je zde i třetí účel, který nadace plní. Já mu říkám hudebníci v nouzi. Jeho myšlenkou je pomoct hudebníkům mé generace, kteří jsou nyní naprosto opuštěni ze strany hudebního průmyslu, jejich kariéry skončili, a oni nemají žádný způsob, jak si vydělat peníze, nemají třeba ani na nájem a jídlo. Takže tato část nadace je vytvořena pro muzikanty, kteří se ocitli například ve zdravotních potížích a potřebují například protidrogovou nebo protialkoholní léčbu, či cokoliv jiného. Tak se snažíme pomoct. Není to odpověď na všechny problémy, ale je to alespoň odpověď na některé problémy a myslím, že i to je lepší než nic.

JL: Nyní k hudebnímu průmyslu. Myslíš, že hudební průmysl je v současnosti v nějaké krizi? A jaký je tvůj názor na to, že podle mého hodně kapel ze sedmdesátých let pomohlo vybudovat velké hudební společnosti a generovat jim zisky, a ti samí lidé nyní od hudebního průmyslu slyší, že nemá zájem s nimi dál pracovat. Jaké jsou tvé pocity ohledně tohoto?
KH: No víte, já na tohle téma mám velmi silné názory a pocity, ale jsou to jenom moje osobní názory a pocity. Příliš o tom s lidmi nemluvím, protože to není moc příjemné téma. My jsme udělali hodně práce a stálo nás to hodně krve, hodně krve na cestách (poznámka: Blood on the Highway – název posledního alba). Obzvláště při vybudování hudebního průmyslu, jeho přeměny z umělecké formy do obchodního odvětví, ve kterém bychom si mohli vydělat trochu peněz, a následně v plně rozvinuté průmyslové odvětví. A potom, co jsme udělali hodně tvrdé práce, nastoupily společnosti jako Phillips, Sony, Matsushita a podobné, představily CD disky a hned potom začaly chtít podíly na zisku a celé odvětví naráz přestalo být o hudbě a začalo být především o penězích, a to se mi nelíbí. To je to co opravdu nenávidím, že hudební průmysl není o hudbě ale jen o penězích. A celá záležitost s Internetem je prospěšná, protože to nutí hudební průmysl přemýšlet znovu o tom, jakým způsobem se chová. Fakt, že takové množství hudebníků ze sedmdesátých let firmy vyždímaly a doslova je odhodily je, myslím ... no, ... nedokážu najít správná slova, která by vyjádřila, jaký z toho mám pocit. Já jsem přežil a daří se mi dobře, ale hodně ostatních ne, a myslím že je nechutné, že těm z vydavatelské branže vůbec nezáleží na lidech, kteří vlastně umožnili to, že oni mají svou práci. Rád bych požádal více hudebníků na celém světě, aby vstoupili do jednoroční stávky. Kdybych na to měl dost peněz, tak bych jim všem zaplatil, aby do takové stávky vstoupili. A pak by se vidělo, na čem jejich (lidí z hudebního průmyslu) práce stojí. Protože bez nás by to nešlo. Firmy se vložily přímo mezi hudebníky a lidi, kteří chtějí hudbu poslouchat, a snaží se kontrolovat všechno. A to je podle mě naprosto špatně.

JL: Ve druhé polovině šedesátých a první polovině sedmdesátých bylo vytvořeno velmi mnoho výjimečné hudby, filmů, knížek. Máš nějaké vysvětlení pro to, že během tak krátkého období vzniklo tolik dobrých kulturních děl?
KH: Já si myslím, že v té době bylo hodně energie, která vstoupila do zábavního průmyslu po Vietnamu, s generací, která tehdy explodovala. Myslím, že tohle všechno začalo, když vznikl koncept festivalů, kdy se na začátku sedmdesátých let rockové festivaly etablovaly například v Německu. Velmi jasně si ty koncerty pořád pamatuju. Byla zde najednou velká svoboda. Lidé se naráz cítili svobodní a hudebníci tento pocit vyjádřili. Že je v pořádku chovat se jak chceš a nenechat se omezovat. Ve filmovém průmyslu se možná stalo to samé, nevím, to není můj obor. Ale myslím, že v tom okamžiku prostě zavládl všeobecný pocit svobody. A proto byl třeba i Woodstock tak populární. Lidé prostě chtěli být svobodní. A stali se svobodní a viděli, že mohou být svobodní. A myslím, že ve chvíli, kdy ta energie nabyla určité mezní velikosti, tak se rozprskla do mnoha různých směrů. Jak jsem už předtím řekl, neměli jsme za sebou žádnou průmyslovou mašinerii, museli jsme být prostě kreativní a proto asi tolik kreativní hudby pochází z toho období.

JL: Následující otázka je poměrně specifická z pohledu hudebníků. Můj přítel Jarda psal článek o VANILLA FUDGE a všiml si podobnosti mezi zvukem hamondek těchto Američanů a tvou kapelou Gods. Bylo zde nějaké spojení?
KH: Spojení nebylo v hammondkách. Mark Stein neměl na mne přímý vliv. Co jsme ukradli od Tima (Bogerta) a Carmina (Appicea) byla harmonie a vibrato, plus vokály. GODS tohle vibráto adoptovali, a to si pak našlo cestu i do URIAH HEEP. Takže tohle jsme převzali, a já, Tim i Carmine, které znám velmi dobře, se tomu občas společně zasmějeme. Měli po VANILLA FUDGE kapelu CACTUS, která jednou předskakovala URIAH HEEP na americkém turné, takže aba se už tehdy tím velmi bavili, jak jsme jim „ukradli“ vokály :-)

JL: A kdo tě inspiroval pro tvůj styl hry na kytaru?
KH: Mick Taylor.
JL: Viděl jsem Micka Taylora v jednom klubu v New Yorku, který se jmenoval Waterclub na Manhattanu.
KH: Já sem s Mickem několik let bydlel, byli jsme spolu v kapele GODS. Často jsem se díval jak hraje a pak jsem to později v životě mnohokrát zkoušel okopírovat, a když byl Mick se Stounama v New Yorku, tak jsem se ho ptal, jak to dělá, že zkouším hrát vícero jeho grifů. A on se mě zeptal, jak mám vyladěnou kytaru. Já na to, že normálně, jak má být kytara vyladěná. On na to, nene, měl by jsi ji naladit s otevřenou strunou (Open Cord). A já na to, co? On, no vyladíš si kytaru na E nebo G, a pak prostě hraješ celou strunu se šoupátkem. To jsem nikdy neviděl, tak jsem to zkusil a nešlo mi to. Mick byl má inspirace v hraní na kytaru.

JL: Stále ještě používáš svůj minimoog?
KH: Ne, můj poslední byl totiž ukradený.
JL: Ten tvůj historický Minimoog, který jsi vždycky používal?
KH: Ano, můj anglický, ze série 3000. No a naneštěstí můj americký se rozbil. A potom už nebyl žádný způsob, jak je správně opravit. Teď hraju na „old fatty“ (?) nový produkt od Move (?) který má dva oscilátory. Nemám ho tady s sebou, protože v této show pro něj není místo.

JL: Myslím že máš velmi dobrý vztah ke klasické hudbě. Plánuješ nahrát nějaké věci v této oblasti?
KH: No klasická hudba se mi líbí, ale nerozumím jí protože nedokážu psát nebo číst tradiční formální sestavy. A u většiny klasických kusů které se mi líbí ani vlastně nevím, kdo je napsal.
Nejsem expert, klasickou hudbu mám jenom rád. Co na klasické hudbě obdivuju je, že její skladatelé dokázali napsat tak neuvěřitelně jasné obrazy naprosto beze slov. Myslím, že je tohle neuvěřitelná věc a tohle bych nikdy nedokázal. Hrál jsem s orchestry a vždycky jsem si vychutnával ten pocit být jejich součástí aspoň na malou chvíli, ale jako hudebník nejsem kvalifikovaný k tomu, abych dokázal hrát tento typ hudby.

JL: Poslední otázka. Jaké jsou tvé plány pro rok 2008?
KH: 2008 už mám plný. Mám nahrávat dvě CD, dva hudební projekty, jeden je osobní, který píšu na téma lásky a jiných mystérií. Jenom abych vám to lehce přiblížil, například jedna z písní je o vztazích. V psaní takových písní jsem velmi dobrý, no a tato konkrétní píseň je o domu, o tom jak dům zpívá, vypráví příběh. Ten dům zpívá píseň o všem co viděl a co zažil a jak cítí smutek, když v něm končí nějaký vztah, jak cítí radost, když se v něm tančí a lidé jsou štastní. Takže je to píseň o tom, jak je ten dům osamělý a jak je smutný, jaké má pocity, když se v něm stalo něco zlého. Chci takto dát hlas neživému objektu. Takže to je první projekt.
Druhý projekt na kterém dělám, je osmnáct písní nebo skladeb k dokumentu o formuli jedna, což je jedna z mých dalších vášní. No a to dělám s výhledem na rok 2009, kdy bude mistrovství světa v F1 slavit šedesát let. Společnost, co k tomu vytváří dokument mě požádala o hudební doprovod.
Také mám dohodnutých hodně koncertů příští rok, hodně velkých festivalů. mám velice rád velké festivaly, bývá na nich atmosféra jak na párty.

JL: Budeš hrát ve Švédsku příští rok?
KH: Ano, zrovna nedávno jsem hrál na jedné párty ve Stockholmu, sólo mimochodem. Byl jsem na pódiu mezi Gotthard a švédským Old Rock Star bandem (?). A říkal jsem těm Švédům, tohle je jako bych hrál mezi Metalicou a Megadeth, bylo to prostě zvláštní, ale myslím že návštěvníkům se moje vystoupení líbilo. Ale ano, těším se do Švédska.