Příběh skupiny a její hudby 1968-1980

Keith Shadwick (překlad Marie Fontánová)

 Vydavatel: Nava
 Rok vydání: 2009
 Počet stran: 440
 Jazyk: čeština
 Vazba: Tvrdá väzba / Hardback
 ISBN: 978-80-7211-320-0

Promo: Biografie je rozdělena na 17 kapitol podle jednotlivých časových úseků, nechybí podrobná diskografie, filmografie, přehled jednotlivých turné kapely, doslov k českému vydání, dvě obrazové přílohy - celkem 60 většinou dosud nikde nepublikovaných fotografií.

--------

Kniha stvořená pro hloubavé rockery, muzikanty a publicisty. Chvílemi až neúprosný muzikologický pohled je vyvážen čtivostí a rozšířen vsazováním tehdejších reálií do širších souvislostí. 430 stran v sedmnácti chronologických kapitolách, k tomu rejstřík, diskografie, bibliografie, spousta fotek s popisy… Nic pro hltače leklých ryb a jiných odpadků.

Mně osobně kniha stvrdila určité disproporce mezi naším středoevropským, a britským pohledem na rock šedesátých a sedmdesátých let. Je znát, že naše kotlina vždy žila ruku v ruce s Germánem. Jako jednoduchý příklad zmíním fakt, že v celé knize nenajdete ani zmínku o URIAH HEEP, zatímco v doslovu Petra Gratiase jsou UH jmenováni čtyřikrát, hned v úvodu jako tvůrci jedné ze tří prý nejzásadnějších rockových skladeb 70. let.  Přesto mi je ostrovní publicistický pohled blízký, na rozdíl od amerického, nabubřeného a ledabylého, prezentovaného například servery typu allmusic, apod. Pro Anglány není Evropa jen jakési cosi za louží, vyznají se v mentalitě národů snad celého světa, multikulturnost mají krvi. Kniha je tak i malým kulturním školením k pochopení toho, proč zrovna GB se stala v polovině 60.let hybatelem populární hudby.

První britskou bigbeatovou vlnu (BEATLES, STONES) Shadwick komentuje trefnými špílci,  svými zasvěcenými rozbory nastupuje u druhé vlny (převážně bluesrockových) skupin (YARDBIRDS, FLEETWOOD MAC, CREAM.) Detailně, logicky, naprosto věrohodně k sobě přiřazuje příčiny a následky. LED ZEPPELIN označuje jako první představitele tzv. třetí vlny. Úžasný pohled za kulisy. Ani četba dobového tisku nemůže nahradit zasvěcený pohled někoho, kdo byl takříkajíc přitom.

Příběh LED ZEPPELIN odhaluje jakoby mimoděk zásadní historické momenty. Jako příklad ocituji pasáž o okolnostech vzniku a provedení posledních skladeb YARDBIRDS, která pozornému čtenáři poodhalí roušku nad tajemstvím vzniku  artrocku. „V ´Black Rose´  se Relf pokouší vyvolat mnišskou atmosféru písně ´Still I´m Sad´, tentokrát pouze s Pageovou akustickou kytarou a lehounkým bubnováním McCartyho doprovodu v pozadí. Tady už Relf směřuje ke své budoucí kapele RENAISSANCE a Page ke svému zájmu o produkční techniky.“ O skladbě „Glimpses“ Shadwick píše : „není to sevřené dílo kolektivního psaní skupiny, ale ukazuje, že YARDBIRDS jsou schopni užívat studiové a instrumentální efekty… Pageúv skvěle rozfázovaný zvuk kytary, jeho užívání elektrického sitáru a přítomnost hlasů v pozadí, deklamujících skrytý monolog, nás přimějí poslouchat, jak Dreja a McCarty vedou skladbu silným 7/8 beatem a neumdlévajícími improvizacemi. Je to trochu víc než suma efektů, ale také to ukazuje velmi rozdílný přístup k písňové tvorbě, upřednostňující formy s otevřeným koncem a naznačené vzory, které se v následujícím roce staly nejdůležitější pro progresivní pop.“

Mám rád, když mě psané slovo inspiruje k poslechu. Shadwick je ještě vyšší liga, doslova nutí bádat v tisíckrát slyšených nahrávkách, objevovat nové souvislosti, učit se hudební terminologii. Neschovává se samoúčelně za odbornou hatmatilku, když užije terminus technicus, přidá návod i sekundovou „adresu“ a  text oživí příběhem.  Odhadl bych, podle dosavadního tempa užívání si knihy, že mám na půl roku o zábavu vystaráno.

Skvěle a do detailu je popsaná zejména kytarová cesta Jimmiho Page. Najednou to do sebe všechno zapadá, Keith Shadwick seskládal v celistvý obraz mozaiku střípků z různých rozhovorů i vlastních analýz Jimmiho hry, počínaje prvními krůčky po boku Jeffa Becka,přes  inspirační výlety do Asie, nasávání z hlubokých bluesových studnic, až po vlastní objevné ladění a kouzlení se strunami. Page platí v technických věcech za velkého tajnůstkáře. O to více nadchne citace jeho otevřené zpovědi z roku 1967, kde do posledního detailu popisuje co a jak. Keith Shadwick přidává jako bonus kytarovou zpověď Erica Claptona z téže doby.

Informačně neuvěřitelně hutné psaní, žádný odstavec se nedá vynechat, odbýt, jen tak přelétnout.  Za to vše patří dík Keithovi i překladatelce Marii Fontánové.  Skvělá, mimořádná práce obou, a to jsem knih o muzice přečetl na desítky. Příběh skupiny LED ZEPPELIN  doporučuji vychutnávat pomalu, po lžičkách, jako kaviár.

Nejvyšší možné ohodnocení.

Nově nahraný starý pecky. Nejzbytečnější placky. Kecy o kvalitě se zaplou kalkulačkou v kapse. 

Ke 40 výročí vzniku Uriah Heep si umím představit desítky přínosnějších artefaktů. Box ve stylu Beatles, remastery na úrovni Repertoire records, knížku, pořádně vybavené archivní DVD, reunion tour s Hensleyem, Kerslakeem, Newtonem, Lawtonem.

Předloňský pokus o divočárnu byl z mého pohledu hrozný. O to víc mě na Celebration překvapila kvalita dvou novinek, „Only Human“ a zejména „Corridors of Madness“. Kompozičně rozvolnělá majestátní hardrockovka je snad vykroužená z drážek „Sweet Freedom“. I mému „oblíbenci“ Shawovi padne do huby.  Takhle kdyby Uriáši tvořili, smeknu.

Jinak toho na přepracovance ke chválení moc není, napadá mě ještě „Sunrise“ s hammondkama namísto moogu, ta se mi v novém kabátě líbí víc než originál. Tedy do chvíle než zaduje Shaw, to je pak děsběs, akorát závěrečný falzet se mu kupodivu trochu povedl. Celkem příznivě ještě hodnotím pokusy o ozvláštnění „July Morning“, kde si vsunutými mezihrami kasá triko Trevor Bolder i Phil Lanzon. Jen ten Žabí hlen to kazí.

Nevím proč, ale takřka všechny skladby působí tak nějak uspěchaně, násilně napřímeně, žádné stoptajmy, rafinované opožděné nástupy. Zregulované betonové koryto namísto tůní a zátočin. „Bird of Prey“ i „Gypsy“ takhle dopadly, a „Wizard“ – ta je doslova k pláči. Z jedné z nejvýstavnějších skladeb vyrobili Boxovci šraml, odzemek. Shaw dokonce zkouší nahánět i Lawtona, viz „Free Me“ a „Free and Easy“. Taky marně.

Relativně nejlíp vycházejí rychlíky, pádivky, „Look at Yourself“ a „Easy Livin´“. Kapela jako taková šlape, to zase jo, jenže například u „Look at Yourself“ jaksi zapomněla na to, že v původní nedostižné verzi se daly vysledovat prolínající se melodické linky, a teď z toho vznikla zbyla jen naplno puštěná sekačka na trávu a a Bernie bezmála na kyslíku.

No a „Lady in Black“ zní jak hospodská třípromilová parodie.

Teatrální, rozjívený machro glam & hard rock „levou zadní s úsměvem na rtech“ mám rád, těmhle kalifornským hochům není nic dost pompézní, namašlený, narcisní, patetický, bláznivý… svatý.

BIGELF otevřeli starou truhlici plnou zaprášených ozdob, nabrali plné náruče, sfoukli prach a rozehráli vířivou psychedelickou symfonii. Něco podobného – ale mainstreamově, bez odvahy - zkoušeli před pár lety DARKNESS. BIGELF jsou mi sympatičtí vším, nejvíc ale svou až artovou imaginací a hravostí, ruku v ruce s rockovou kovařinou.

Jako byste skočili šipku doprostřed sedmdesátkového rockerského mejdanu, a kolem na stěnách  se míhali kaleidoskopické obrazce ze střípků Davida Bowieho, Marca Bolana, Alice Coopera, Roy Wooda, Roberta Frippa, Iommiho, Kena Hensleye, Alexe Harveye, Franka Zappy… žádná levná lisovaná sklíčka odkudsi z čínské fabriky, ale signované, umně broušené miniatury. BEATLES, SWEET, operetka a´la „Chess“, zhulení BLACK SABBATH s URIAH HEEP na jednom pódiu... Jen výčet všeho, co jsem zaregistroval za pár poslechů, by zabral stranu Sparku… i zvonění mého mobilu se kdesi vzadu ozvalo. A pro gurmány kaviárek, například telstarovský syntík v „The Evils of Rock & Roll“ prozrazuje, kam až se mládenci proposlouchali, klobouk dolů. Kdo v davu pod pódiem má ale tucha vo co go, že? J Veškerá muzika se odehrává v mnohovrstvé scenérii, až se zvukař v tom orchestrálním aranžérském přívalu chvílemi topí.

BIGELF jsou přesně ten případ, kdy mi vůbec nevadí, že nezazní jediná „původní“ nota. Jejich koláž je uchvacující, bezešvá, elegantní, a ve svém celku naprosto originální.

Doufám, že příště budou DREAM THEATER dělat předskokany téhle partě.

Vypadá to na mou desku ro©ku.

LYNYRD SKYNYRD, osudem nejspíš prokletá, přesto nezlomná kapela. V žádné jiné smrtka nekosila s takovou zuřivostí, přesto se do služby v ní hlásí noví a noví bojovníci. Posledním takovým odvážným je klávesák Peter Pisarczyk od funkymana George Clintona. Nahradil v lednu zesnulého Billyho Powella. Jen připomenu pilíře současné sedmičlenné sestavy: kytaristy Garyho Rossingtona a Rickeye Medlocka, a zpěváká Johnnyho Van Zanta.

„God & Guns“ začíná překvapivě mainstramově, nablýskaně, jásavě. "Still Unbroken" je nová wrestlingová hymna a "Simple Life" singlová hitůvka. V glazurovanou keramiku vypálená hlína. Staří známí, sluncem rozpálení a větry zbrázdění LYNYRD SKYNYRD nastupují v "Little Thing Called You", blueshardrockovce s parádním kytarovým copem. Zklidnělou polohu zastupuje na Lp rozvolněná drnčivá poloakustická honky tonk bluesovka "Southern Ways", countryovka "Unwrite That Song", "Floyd“ s hostujícím Robem Zombiem.  Springsteenovsky patetickou kolébavku "That Ain't My America" bych náladou přiřadil k úvodní dvojici. LS to samozřejmě umí i rozbalit, viz silově tlačená hardrockovka "Comin' Back For More", rozjetá melodika s natlakovaným kotlem "Skynyrd Nation", i skočná refrénovka "Storm".

Všechno excelentní kusy. Kdybych měl ale přeci jenom jmenovitě vyzdvihnout, bude to titulní kus, který se od dřevitého blues proslajduje až k bombasticky vygradovanému finále. Podobně vystavěná je i závěrečná "Gifted Hands" – s klouzavými i střelhbitými kytarami, podpořenými smyčci.

Vytvrzené jižanské  blues, hrané vstřícně, líbivě, s noblesou i od podlahy, pro někoho z fundamentalistů možná až moc na efekt, s mým rockerstvím ale i noví LYNYRD SKYNYRD rezonují.

1. We're Doing Alright

2. (We Should Be) Together Tonight

3. Suspicious Heart

4. Never Enough Night

5. Confidentially Yours

6. Desperate Hours

7. Dancing With Danger

8. Fist Full of Heat

9. Make It Glamorous

10. No Secrets

Bass - Dennis Belfield 
Drums - Mike Baird 
Guitar - Dan Huff 
Keyboards, Synthesizer - Alan Pasqua 
Producer - Richard Landis 
Vocals - Van Stephenson

Jeden z mých nejvzácnějších burzovních vinylových pokladů. Třetí sólovka amerického trubadůra rocku pro dospělé (AOR) Van Stephensona vyšla v roce 1986, a i když nenavázala na prodejní úspěch předchozí „Righteous Anger“, patří napořád k tomu nejlepšímu z US baladického rocku.

Kdybych měl Van Stephensona připodobnit lehkou črtou, řeknu: melancholický odlehčený nevtíravý Bryan Adams. Na Amazonu se pamětníci rozplývají, jak je Suspicious Heart zasáhla, jak při ní prožili krásné chvíle ve dvou, kdo, kde, kdy přesně jim ji ukázal, pustil.  Sám mám zkušenost, že jen ty srdci nejbližší desky se takhle pevně zakotví v mysli. Já to mám jednoduché, na ostravskou burzu ji přivezl Pepa „Pompéz“ Horváth, zpátky s ním do Orlové už nejela :-)

Je to skutečně muzika jako stvořená k relaxačnímu posezení, poležení, pomazlení. Nejlíp takhle někde v Kalifornii, na odlehlé pláži. Hned první nadýchnutá refrénovka „We're Doing Alright“ naladí a nepustí, „(We Should Be) Together Tonight“ je fakt jak od Brňana Adamse, příjemně patetická, nepřecukrovaná, průzvučná a přitom pompézní. A „Never Enough Night“ – ta se doslova vznáší jak obláček. Další a další songy se volným tempem procházejí kolem a já vzpomínám na tu rozpolcenou dobu, kdy jsem byl muzikou doslova zavalen, den co den do noci nahrával, v „práci“ za sebe nechal dělat za kořalu nádeníky, kličkoval před fízly i bolševiky, prováděl všelijaká alotria… kde je všem těm starým spolupachatelům konec?

Van Stephenson zemřel před osmi lety, v roce 2001, ve věku pouhých 47 let. 

01. Xtacy
02. Fruits Of Life
03. Living Generation
04. Land Of The Free
05. Pennywise and Pound Foolish
06. Mr. Cain
07. Fool’s Paradise
08. Crusaders
09. Grey Goo
10. Innervations

Guitars: Ralf Jedestedt

Vocals: Göran Edman

Drums: Anders Johansson

Keyboards: Mats Olausson

Bass: Per Stadin

---

Švédská ocelářská melodika má stále zvuk. GEFF je nový projekt kolem kytaristy Ralfa Jedestedta. Sestavu kompletuje zpěvák Göran Edman, drummer Anders Johansson, klávesák Mats Olausson a basák Per Stadin. Podle proma samí pamětníci z kapely Yngwie Malmsteena, HAMMERFALL, Johna Noruma, SILVER MOUNTAIN, SNAKE CHARMER, GLORY, BRAZEN ABBOT, Jeana Beauvoira a A.R.K. 

Elegance, švih, spád a fůra hard&heavy melodiky. Úvodní „Xtacy“ je jak nějaká zapomněnka od starých PRETTY MAIDS. GEFF ve velké části skladeb slyšitelně navazují na linii DEEP PURPLE, RAINBOW, Yngwie, viz „Fruits Of Life“, „Living Generation“, anebo „Pennywise And Pound Foolish“, „Innervations“, kde všude se Edman coverdalovsky, jak had, vine a předvádí kolem hlavního motivu. Svižný samospád „Land Of The Free“ je až nakažlivý, souboj kytary a kláves dává vzpomenout na „Highway Star“, ideální doprovod k reklamě na nějaký sporťák, fičák.  Jeden dva kousky jsou na pokraji klišé, kývačka „Mr.Cain“ je asi tak stou reprízou téhož svůdného motivu. V hutné melodické riffárně „Fool´s Paradoxe“ se Göran na můj vkus místy příliš zalyká, svůj part přehrává, jinak je to ale gruntovní kusanec. Výstavní bombastická, členitá předváděčka „Crusaders“ je vrcholem alba. Kdyby se jí ujal takový Dio…

Kdo má rád klasiku, silné melodie, umí ocenit sehranou partu i zdobná namachrovaná sóla, a nevadí mu častá dejavu přebíračka, bude výsostně spokojen. I já, co se týče mladé muziky starý pesimista, jsem nakonec podlehnul.

1. Made to Be Broken
2. Redeemer
3. Willing to Forgive
4. That's the Way God Planned It
5. Baptized by Fire
6. (I Wanna) Testify
7. So Great
8. Single Vision
9. Rattle Yer Bones
10. You Saved Me 

Lou Gramm – Lead vocals 
Ben Gramm – Drums 
Richard Gramm – Bass 
Andy Knoll – Keyboards 
Don Mancuso – Guitars 

---

Po shlédnutí televizního dokumentu, čím vším si Lou zdravotně prošel, jsem ani v nejmenším nedoufal, že ještě někdy…

A najednou si takhle v sobotu v podvečer užívám zralou muziku mých chutí, vzpomínky letí hlavou, druhý i třetí poslech v jednom zátahu.

Lou Gramm je samozřejmě doslova přikován k odkazu FOREIGNER, jakkoliv jeho doprovodná kapela jede po své vlastní linii. Jeho stále velký hlas je však tak spjat s nespočtem foreignerovských pecek, že se asociace vkrádají horem dolem.

Stylovým středobodem je mocný melodický rock bez cukerínu, zato s docela masivní rytmikou, klasicky stavěnými kytarovými sóly i klávesovými vyhrávkami.  Rodinná a kamarádčovská sestava Ben Gramm (bicí), Richard Gramm (basa), Andy Knoll (klávesy), Don Mancuso (kytara) netlačí na pilu, nehraje zaťatě, ale uvolněně, pohodářsky. Texty reflektují Louovu životní zkušenost, i jeho příklon k víře.

Ovšem žádný patos, žalmy, dojímačky. Gruntovní muzika s jasnou vazbou na bluesrockové kořeny. Nepřeplácané aranže, tah na bránu. Lou Gramm nechce abychom ho litovali, a při jeho novince se dojímali, žádá si naši pozornost jako hudebník, který se natěšený vrací na scénu a chce si to spolu s námi užít.

Jsem rád za každý takovýto muzikantský příběh se šťastným koncem. Lou Gramm mě provázel mládím i dospělostí. Ještě koncert v Česku a radost bude dokonána.

1. A Nightmare to Remember 
2. A Rite of Passage 
3. Wither 
4. The Shattered Fortress 
5. The Best of Times 
6. The Count of Tuscany 

2.CD

1. Stargazer (Rainbow)
2. Tenement Funster/Flick of the Wrist/Lily of the Valley (Queen)
3. Odyssey (Dixie Dregs)
4. Take Your Fingers From My Hair (Zebra)
5. Larks' Tongues In Aspic (Part II) (King Crimson)
6. To Tame A Land (Iron Maiden

James LaBrie - zpěv, John Petrucci - kytara, Mike Portnoy - bicí, Jordan Rudess - klávesy, John Myung - baskytara

produkce: Mike Portnoy and John Petrucci

---

Tak jsem sebral odvahu a soustředěně a opakovaně poslechnul nové Dream Theater. Hned tak to znovu neudělám. Můj hudební čas je příliš vzácný na to, aby ho marnil u hromady střepů.

Načančené intro, tvrďácký LaBrie s operetním „groove“, deset předváděček do každé minuty, namachrované surfování po proudu s davem, kompoziční schémata a klišé, stylová slátanina…

Konkrétně. „A Rite Of Passage“ – na úvod motiv odjinud, pak bububu a´la  Alice Cooper, tisíckrát použitý LaBrieho nápěv, milióntá první pižlikatá sóla, fíknutá přes otřepanou šablonu. Ani jedna vlastní nová slušná nota, tón, linka. Aspoň se tam ale něco děje, taková „Witcher“, to je útrpných pět minut ve společnosti sedícího a tlačícího Jamese. A „Best Of Times“ je jen prodloužená verze pro „gurmány“, závěrečné ladné preludování kapely mi aspoň trochu spraví chuť. Stylizovaně chlapácký LaBrie je pro mě nedůvěryhodný jak podomní pojišťovák,  v říznovšelijaké „The Shattered Fortress“ to razí jak bílé ponožky z bot. „The Count of  Tuscany“ – takhle vytunelovat Howeovo „Soon“, to chce kačení žaludek…

Hráčsky – trochu okoukaná  akrobacie na visuté hrazdě, umělecky - rychlomalba z kteréhokoliv mostu.

Pro mě osobně tristní soustředěný poslech, jako kulisa jakž takž dobrý. Jako cvičebnice pro muzikanty možná i vynikající.

Na kapelu s takovými ambicemi používám jiný metr, než na snaživce z Horní Dolní. To jen na vysvětlenou, proč ta soudružská přísnost.

P.S. S těmi coververzemi si Dream Theater - ve své bohorovnosti - zase pěkně naběhli. Myslet si, že LaBrie uzpívá "Stargazer", může jen blázen. Je mi ho až líto, jak se potácí kdesi na úpatí Olympu, Diův trůn v nedohlednu. Už by mu to měli kamarádi z kapely říct, i když sami mají taky máselko na hlavách. Jaký smysl má instrumentální otisk originálu? U okresní kapely bych tu hrdost chápal... u "Mistrů světa a okolí" ne. 

P.P.S Na Jazýčky má odvaha zatím nestačila...

Jakmile na mě někdo vybalí styl a sound těžící z odkazu GENESIS a MARILLION jsem ve střehu. Na jednu stranu považuju gabrielovskou a fishovskou éru za jeden z svých fandovských etalonů, na druhou jsem alergický na homeopatii, nebo-li na dolívání vodou.

QUIDAM mě ale potěšili. Jejich orchestrální sound není vyprázdněný rutinou a notorickými rejstříky, i důvěrně známé barvy a aranže překvapí něčím přidaným originálním. Vnímám hravost, pestrost, rukodělné vyhrávky, přemýšlivost, preciznost. To vše umocněno tím, že se jedná o záznam živého vystoupení. A hlavně, Bartek Kossowicz je stylový pěvec a věrohodný průvodce příběhy. Nepřehrává, a přitom je plný emocí. Podle mne jeden z nejlepších vokalistů celé této výseče progrockové scény. Bez dobře vystavěných kompozic by všechna ta chvála byla téměř k ničemu. QUIDAM umějí vytvořit vpravdě scénickou hudbu, po dlouhé době slyším někoho, kdo doslova plýtvá melodiemi, a nenechává je roztéct do nasládlé bezbřehé melasy. Každá skladba je čeřená rytmickými i dynamickými přechody. Koldokola zátočiny, meandry, solitérní riffy. Přestože repertoárová skládačka napříč historií skupiny, působí vystoupení tak celistvě, že nemá smysl popisovat jednotlivosti, skladby, pasáže, nástroje. Všichni Nolanové by měli zajet do Polska a poslechnout si, jak se dá důstojně prezentovat odkaz Petera, Phila, Stevea, Mikea, Tonyho... a my posluchači taky. V rámci žánru jedna z událostí roku. 

01. Shangri-la 
02. Unspoken Words 
03. Need To Believe 
04. Unconditional Faith
05. I Don’t Mind 
06. Break Away 
07. Don’t Let Me Down 
08. Right From Wrong
09. I Know, You Know 
10. Rebel Soul 
11. Tears To Cry

• Steve Lee – vocals
• Leo Leoni – guitars
• Freddy Scherer – guitars
• Marc Lynn – bass
• Hena Habegger – drums

Jsem přesvědčen, že zadání bylo jasné, vymyslet něco, co by mohlo zabrat i u pompézáků za Louží. Pestrá deja vu předváděčka sice ubírá na originalitě, na druhou stranu jsou všechny skladby výsostně chytlavé, melodie padají shůry jak božská mana, vše skvěle zahrané a odezpívané, a navíc ten zvuk! To je prostě Amerika, ať si kdo chce říká.

Letem poznámkovým světem: “Shangri-la”  - obšlehlé Perfect Strangers, jen poamericku zabalené, “Unspoken Words”  -  pevně vyzděným soundem jak pecka odněkud z dvojky KINGDOM COME, „Need To Believe“  - refrénovka a´la BON JOVI, „Unconditional Faith“ – i na plouživý AEROSMITH došlo, „I Don’t Mind“  -  slušná dusárna s blackmoreovským riffem a kytarovým dvojspřežím, „Break Away“ – svádivá hardrocková kývačka, tak tu by mohli závidět i MR.BIG, „Don’t Let Me Down“  - zapalovače a mobily v natažených rukách ještě nezhasínat, WHITE LION s Mike Trampem vykukují za rohem, „Right From Wrong“ – první drobná úlitba dnešním rockovým hlukopazvuko trendům, naštěstí s nápadem a pořádným brunátným riffem, nátlakovka i halekačka jaksepatří, „I Know, You Know"  - tak tomuhle jsme zamlada říkali sekaný ploužák, další trampovka, „Rebel Soul“  - teprve druhá drsnější riff šupa, skočně odsýpá, sólečka, maso, „Tears To Cry“ – smyčce, název, jasňačka – kdo se ještě nespářil, tak tady už neunikne, Lee se zalyká pomalu jak Tempest J

V každém případě je slyšet, že producentská dvojice - kytarista Leo Leoni a zkušený Ronald Prent - pohlídala bombastický a přitom přehledný sound. GOTTHARD všechno střihnou levou zadní a Steve Lee je prostě fenomenální, ten chlap dá věrohodně cokoliv si zamane. To už se ale opakuju.

Vynikající melodický hard´n´pomp rock, těžící z tradic.

1. Frequency (8:29) 
2. Life support (6:28) 
3. Stronger than friction (10:32) 
4. One fatal mistake (4:54) 
5. Ryker skies (9:45) 
6. The province (13:43) 
7. Closer (8:11) 

Total Time: 62:02

Line-up / Musicians

- Peter Nicholls / vocals 
- John Jowitt / bass 
- Mike Holmes / guitar 
- Andy Edwards / drums
- Mark Westworth / keyboards

Watersova morseovka, Karmínový mellotronový plát, Nichollsův zemdlelý zpěv, vangelisovské chóry za obzorem, Pendragon nedaleko… a v menších obměnách znovu a znovu a znovu…

IQ nikdy nevynikali originalitou, když se ale občas zadařilo kompozičně, a Peter Nicholls měl slinu, bylo co poslouchat, z čeho se radovat.

„Frequency“ je bohužel jen tuctový řídký progrock, taková ta stonásobně klonovaná nolanovština, kompoziční rozbředlina, chutná a vzhledná jak rozteklá zmrzlina.

U některých zoufalek nelze chvílemi vysledovat jakoukoliv melodickou linku, viz „Life Support“, to už je nechtěný minimalismus, respektive parodie na něj. Ohrané „space“ kytarové sólo, ani unylá syntíková mezihra nic nezachrání, spíš dorazí. To samé v bleděmodrém - spíš růžovém - „One fatal mistake“, to je kýbl vlažné chlorované vody litý pomalu na hlavu.

„Stronger than fiction“ – ambiciózní Skoronic. 10 minut, z toho 2/3 nuda a klišé.  Snad jen ta sóla a mezihry mají jakýs takýs majestát, žádné mrazení, ani údiv nevyvolají, je to jen z nouze vděk za aspoň špetku muzikantství. „Rykem Skies“ pokračuje v homeopatii, „The province“ se aspoň chvílemi vzepne k nějakým laufům, přechodům, kaskádám, změnám tempa i nálad – jednooký král.

Pomalu mi docházejí přívlastky. Musel bych se opakovat, anebo vymýšlet novotvary. Nebudu plýtvat časem ani úsilím, zkrátka, průser to není, průjem ano.

Zejména Peter Nicholls mě hodně zklamal, jeho projev má pnutí jak vytahaná guma od trenek. Možná ale tváří v tvář té bezbřehé melase zůstal jen bezradný…

Album, po jehož poslechu se nedivím potměšilosti příznivců jiných žánrů, že progrock je rozložená mrtvola. Kdo chce hledat čerstvou prog kvalitu musí hledat jinde, než v Sargasovém moři. Já si pro jistotu spravím chuť nějakou klasikou anebo zapomněnkou. 

Rob Moratti si musel být vědom, že může být ukřižován bez nároku na nebevzetí. Nezbylo mu než spoléhat na kapelu, že ho podrží. Bohužel, zůstal v boji o přízeň sám.

Nezaměnitelné instrumentální vrnění na úvod titulní The Human Condition jakoby svou nekonečností předznamenalo nejistotu prostupující celým albem. Co naplat, že je Rob technicky dobře vybavený pěvec, když je obklopen kompoziční melasou a sem tam dokonce cpán do nevěrohodných hlasových poloh typu Jon Anderson per vocoder (viz titulka, plus Now Is Now).

Saga skok kapitána přes palubu neukočírovala, připadá mi, že u kormidla stojí každou chvíli někdo jiný, album nemá jasný rámec ani azimut,  hromada všelijak poslepovaných střípků.

Dvě skladby vyčnívají a dávají naději. Avalon s nervními syntíky, nezvykle mohutným až potemnělým riffem, bohatýrským vokálem (již s přirozenou barvou), nosným kytarovým sólem a kashmirskou dunou v mezihře. Odvázaná, tvrdá, klokotavá Hands Of Time ukazuje kudy příště.

Let It Go - nudné barvy, jako když se levný natěrač pokojů mátožně kýve na štaflích, u Crown Of Thorns z nich spící padá – jen mezihra vnáší trochu života. Anebo A Number And A Name – pompézní balada, Saga bez Sadlera ale najednou zní anonymně, zaměnitelně. Na druhou stranu, ani kontrastně drsanská kytara v Step Inside mě neoslovila. Mám zkrátka rád Sagu na svých místech.

Saga ztratila polovinu své výlučnosti, s tím se nedá nic dělat, to by museli Michaela naklonovat, instrumentace něco dohání, něco ale doráží, zejména v pomalejších pasážích se Saga propadá z čela do peletonu průměrných.

Sadler chybí jako pěvec, skladatel i charismatický vůdce. Kapela se bez něj doslova motá, chybí jasný směr, cíl.

Kdo si chce Human Condition aspoň trochu užít, musí se především přeladit na Roba a odpoutat od minulosti. Barvou hlasu Moratti ladí, používá jiné výrazové prostředky, nezalyká se, své ladné oblouky nepřerušuje, není tak patetický jasko Sadler, spíš vnímám lehkou melancholii…

Mezi tovaryšskými neoprogspolky je však i tahle tápavá Saga majákem.