 |
| Login | |
|
Ještě nemáte svůj účet? Můžete si jej vytvořit zde. Jako registrovaný uživatel získáte řadu výhod. Například posílání komentářu pod jménem, nastavení komentářů, manažer témat atd. | |
| Dotaz | |
| Menu | |
| Encyklopedie | |
| Jazyk | |
Vyberte si jazykové rozhraní:
| |
| Přečtěte si také | |
| |
 | Rock+ 1-2/2010 hotovo! 224 stran! |
P.S. Omlouvám se za dočasnou nedostupnost www.cdklub.net. Zájem o Rock+ překročil limity hostingu, vše vyřešeno. Díky!
|
|
|
Poslal merhaut v Friday, 05. February 2010 @ 00:41:03 CET (585 čtenářů)
(Více... | 835 bytů | komentáře? | Skóre: 0)
|
|
|
| Brzy... a @ zadara |
|
|
Poslal merhaut v Friday, 06. November 2009 @ 00:12:11 CET (530 čtenářů)
(Více... | 581 bytů | komentáře? | Skóre: 5)
|
|
|
| Rock na rozbourených vodách (merhaut) |
|
Skvělý film Piráti na vlnách onu dobu podal odlehčenou, stylizovanou formou, a nasměroval na offshore rádia současná média. Bohužel, většina tuzemských písánek je šita sice mládežnicky rychlou, ale zmatečně škobrtavou jehlou mistra Wikidala…Čtivým bych proto zásadní dobový fenomén šedesátých a částečně i sedmdesátých let připomenul rozsáhlejším materiálem na pokračování.
Zemětřes Z pohledu rockera rozhlasáka je zásadní co vzduchem lítalo po velkém rokenrolovém zemětřesení. Stoletou historii rozhlasu ponechme pro tentokrát stranou. Jen zmíním, že už předválečnému evropskému éteru vládlo Radio Luxembourg, takže mělo na co navazovat. Vždycky to byla stanice pro mladé, na přelomu padesátých a šedesátých let se zasloužila o rokec a bigbít jako nikdo na světě. V druhé polovině 50.let se v USA objevil teenagerovský fenomén. Tehdejší mladí se jako první generace totálně vymkli z přebírání a mírnému upravování zvyků rodičů. Rokenrol a Elvis teenagery doslova vyrval z přediva nalinkovaných cest, přišel James Dean, Marlon Brando, motorky, auta… a s tím vším spojené utrácení peněz. Nebyla by to Amerika, aby nerozpoznala obrovský obchodní potenciál teenagerů. S reklamou samozřejmě souviselo i rozhlasové vysílání. Nejenom známí průkopníci rokenrolu jako Alan Freed se zapsali do dějin. O některých dalších bude řeč, zaslouží si to. Export americké hudby, filmů, životního stylu do celého světa zde byl, je a bude napořád, ať se Bin Lulíni vztekají jak chtějí. V druhé polovině padesátých let, přes anglické, německé a holandské přístavy vtrhla nová rokenrolová kultura na starý kontinent jako tsunami. Z její divoké pěny se zrodili Beatles, Rolling Stones, Animals, Who a další, kteří se - coby první britská invaze - přelili v polovině sixties přes Atlantik zpět do USA. Laxík 208 metr hltaly po večerech desítky milionů posluchačů, i v Anglii, kde kupodivu BBC stále spala na válečných vavřínech. Jediný pořad pro mladší, sobotní Skiffle Club, nemohl poptávce stačit.
Skandinávští rybáři na lovu 2.srpna 1958 se na frekvenci 88Mhz vzduch mezi Dánskem a Švédskem zatetelil rokenrolem, jazzem a popíkem. Začalo vysílat Radio Mercur, první lodní pirátská stanice. Bez povšimnutí velkého světa tak začala nová žhavá epocha rozhlasového vysílání. Kdo by to byl do chladných seveřanů řekl. Zakladatelem Rádia Merkur byl Peer Jansen z Kodaně. Jako jiní mladí Dánové ladil Laxík a American Forces Network. Při své cestě na jih Evropy zjistil, že Američané používají ve Středozemním moři vysloužilé vojenské lodě k vysílání do východního bloku. Jansena to inspirovalo k myšlence šířit podobným způsobem ne politiku, ale muziku. V Dánsku je víc lodí jak lidí, to problém nebyl. S právní kličkovanou mu pomohl bratranec, student práv Boerge Agerskov. Ten si uvědomil, že v zákonech je mezera. Na jednu stranu měl stát na rozhlasové vysílání monopol, soukromá rozhlasová stanice nebyla možná, na druhé ale zákon hovořil pouze o vysílání z území království, s možností vysílání z mezinárodních vod nepočítal. Technickou stránku věci si vzal na starosti švagr William Petersen, vášnivý radioamatér. Zkonstruoval FM vysílač. Všichni ostatní piráti vysílali z důvodu dosahu v pásmu středních vln (AM) takzvanou amplitudovou modulací, která ale u hudby limitovala přenášený frekvenční rozsah na 9kHz. VKV vysílání s frekvenční modulací umožňovalo rozsah do 15kHz, což už je docela slyšitelný rozdíl v kvalitě. To jen na okraj. Finance Peer sehnal prostřednictvím šéfa rodinné firmy u které pracoval, Ib Fogha. Projekt nabral ambiciózní směr. V Kodani, v budově bývalého argentinského velvyslanectví, vzniklo nové nahrávací studio, byl najat vlastní rozhlasový big band, nahrávalo se do zásoby, instalovala vysílací technika, dávala dohromady parta techniků, posádka. Přípravy zabraly od léta 1957 veškerý čas stále širšího týmu lidí. I Dánsko bylo v polovině padesátých let konzervativní země, mladí měli za úkol navázat na kariéry rodičů, víceméně pokračovat v rodinných řemeslných i jiných profesních tradicích. Zlom nastal právě v roce 1957, kdy i do Kodaně doputoval s filmem Rock Around The Clock Bill Halley a jeho Komety. Pak přijel koncertovat živý Tommy Steele. Taneční školy začaly vyučovat rokenrol. Dobový tisk psal vyděšeně o zhypnotizované mládeži, svíjející se do extáze za zvuků šamanských rytmů, jak u primitivních národů, indiánů, kanibalů. National Radio odmítlo hrát rokenrol z důvodu, že nebude podporovat masovou hysterii. Tím vším bylo zaděláno na Merkurův obchodní úspěch. Zatímco na zemi všechno probíhalo podle plánu, bouřlivé moře a technické potíže na lodi odkládaly plánovaný start. Konečně se druhého srpna padesátého osmého v Kodani z mnoha rozhlasových přijímačů ozvalo “You’re listening to Radio Mercur!” Zatím tedy jen někde, výkon jel na třetinu, nestabilizovaná loď vysílala všude možně, jen ne správným směrem. I přesto se podle mne Merkur stal Sputnikem nezávislého rozhlasového vysílání. Přestože si stanice rychle získala oblibu, příjmy z reklamy byly slabé, inzerenti novému médiu příliš nevěřili. Hrozila finanční katastrofa, výplaty se opožďovaly, big band hrál za sliby. Situaci zachránil překlenovací úvěr, stanice se na trhu chytla, a od srpna 1959 se Radio Mercur dostalo do černých čísel. Slušně vydělávalo až do června 1962, kdy vyšel v Dánsku zákon, který zakazoval na území Dánska vyrábět rozhlasové pořady pro rozhlasové stanice typu Mercur. Ultimátum znělo, konec července 1962 rovná se konec vysílání. Po třech rebelských srpnových dnech dánská policie vstoupila na palubu a zabavila loď i s technikou. Lavina se už ale nedala zastavit. V létě 1958 například vznikla ve Švédsku odnož Skaanes Radio Mercur, která se střídala ve vysílání s dánskou sekcí Radia Mercur. V roce 1962 se Skaanes Radio Mercur změnila na Radio Syd. V dubnu šedesátého začala fungovat stanice V.R.O.N., později známá jako Veronica. O rok později míří na Stockholm antény Radia Nord, které - jak ještě bude řeč - přineslo do Evropy americké know-how, předchůdce playlistů! V Dánsku vznikla nakrátko konkurence Commercielle Danmarks Radio, brzy se ale přidružila k Merkurovi. Prvním britským pokusem, dá-li se to tak říct, byly na podzim 1960 programy vysílané v angličtině z Radio Veronica na vlně 192 metrů pod souhrnným názvem CNBC (Commercial Neutral Broadcasting Company.) www.radio-mercur.dk
Voláme Londýn Mezitím ale Radio Luxembourg stále více ovládali vydavatelští giganti jako Decca, Capitol, EMI. Mladá muzikantská krev doslova klokotala v podpalubí anglických i kontinentálních klubů, mezi širší veřejnost se však spousta skvělé hudby, ani na slavné dvěstěosmičce, nedostala. Počátkem 60.let přichází do Londýna zásadní postava našeho příběhu, výstřední Ronan O´Rahilly z bohaté irské rodiny. Měl v plánu začít pracovat ve filmové a hudební branži, především akcelerovat mladé nadějné umělce. Usadil se v Soho, zřídil si vlastní rhythm & bluesový klub, spřátelil s Alexisem Kornerem, Georgie Famem, pro Erica Burdona údajně vymyslel název kapely The Animals. Protože ale koncerty jeho chráněnců v malých klubech byly příliš pomalým způsobem jak je prosadit, investoval do pořízení promo acetátů, a začal s nimi obcházet a obesílat rozhlasové stanice. Když stále a stále narážel na zabedněné broadcastery, kteří se mu vysmívali anebo dávali „dobré“ rady typu „zkuste to, až budou mít ti ušáci smlouvu s velkou firmou“, vznikl v jeho hlavě plán. Existují dvě verze, co a jak se stalo. Sami si vyberte svou :) Jak praví báje, katalyzátorem byla náhodná schůzka s dívkou, která mu povykládala o oficiální americké stanici Hlas Ameriky, vysílající z lodi. Neváhal, zašel si na americkou ambasádu pro pár technických informací, vydal se za provozovateli pirátských lodních stanic Radio Nord a Veronica, a bylo vymalováno. Mezinárodní vody za třímílovým pásmem byly pravou oázou pro opravdu svobodné muzicírování. Stačilo mít loď zaregistrovanou v zemi, které vysílání z lodi plující pod její vlajkou nevadilo, třebas v Panamě. Plán na Radio Caroline tak navázal na první pokusy vysílání z rybářské lodi u skandinávského pobřeží z konce padesátých let (Radio Mercur), i na kolegy z Nordsee a Veronica. Zásadní rozdíl byl v dopadu vysílání. Anglie v době ekonomického boomu, kulturní i technické revoluce byla zlatým dolem. Stanice byla pojmenována po dceři prezidenta Kennedyho, když byl na své cestě po USA O´Rahilly okouzlen obálkou Life s Karolínou hrající si pod stolem v Oválné pracovně. Nebáje tvrdí, že Caroline byla „vynálezem“ šéfredaktorky luxusního společenského magazínu Queen, Beatrix Millerové. Byla to fiktivní typizovaná čtenářka magazínu, dlouhovlasá dívčina, co v šestnácti opustila školu, není žádná intelektuálka, a ráda skotačí v posteli. V rámci rozšířené strategie jak oslovit swingující Londýn vznikl i plán na vytvoření rozhlasové stanice pro mladé. Oficiálně to nebylo průchozí, proto vydavatel Jocelyn Stevens stanul po boku Ronana O´Rahillyho v projektu offshore rádia. Další stopa vede do Dallasu, za dvojící Gordon McLendon - Clint Murchison, která v roce 1961 provozovala u švédského prostředí Radio Nord. Mc Lendon byl rozhlasovým vizionářem, předběhl dobu síťováním rozhlasových stanic i Top40, bez čehož si nelze představit dnešní vysílání, a byl i prvním, kdo provozoval opravdové živé nezávislé vysílání z lodi. Aby toho nebylo málo, na scénu přibývá Alan Crawford, snažící se získat peníze pro projekt Radio Atlanta. Crawford později obvinil O´Rahillyho z vykradení projektu Atlanta, ten oponoval, že plány na Radio Caroline byly z větší části hotové ještě předtím, a že partnerství s ním naopak zachránilo Atlantu. Radio Atlanta byla offshore komerční stanice, fungující krátkodobě u jihovýchodního pobřeží Anglie od 12.května do 2.července 1964 z lodi Mi Amigo, která pár let předtím, pod názvem Bon Jour MV, sloužila pro vysílání stanice Radio Nord. Ačkoliv Atlanta i Caroline navenek kooperovaly, ve skutečnosti zuřil boj kdo z koho. První šla do éteru Caroline (28.března 1964) z lodi Fredericia. Navzdory předběžné dohodě zamířila ne na sever, kde měla pokrývat Irsko, Skotsko a severní Anglii, ale na jih, do oblasti Essexu, v dosahu Londýna a celého jihovýchodu. Na velikonoční pondělí 64´ tak zazněla památná slova „This is Radio Caroline on 199, your all day music station“, a spustila Not Fade Away od Rolling Stones, s věnováním Ronanovi… Tím končil monopol BBC a Luxembourgu 208, tvář britského rozhlasového trhu byla navždy změněna. Radio Atlanta na oplátku svým pokusným večerním vysíláním obsadilo stejnou frekvenci (1520kHz) jako Radio Caroline, které zprvu vysílalo jen přes den. Teprve po čase Atlanta přešla na svou vlastní frekvenci 1495kHz. Většina programu byla připravena v Londýně a vysílána ze záznamu. Zakrátko ale Crawford boj vzdal, spojil se s O´Rahilly a obě lodi začaly vysílat kooperovaně jako Radio Caroline South (ex Atlanta) a Radio Caroline North. Anglie byla sevřena z obou stran.
|
|
|
Poslal merhaut v Thursday, 29. October 2009 @ 23:22:59 CET (346 čtenářů)
(Více... | 15450 bytů | komentáře? | Skóre: 0)
|
|
|
| Jorgen Angel – fotografie z rockové prehistorie |
|
Mám doma od roku 2002 výpravnou fotografickou publikaci Uriah Heep – Golden Years
(1974-76), o to vzácnější, že mi ji osobně prodal a podepsal Ken Hensley při
své první návštěvě Zlína.
Všechny obrázky má na svědomí Jorgen Angel, dánský fotograf,
na jehož stránce www.angel.dk si můžete
prohlédnout i opravdové unikáty z konce šedesátých a začátku sedmdesátých
let: Deep Purple s Evansem, úplně první koncert Led Zeppelin, ještě jako
New Yardbirds, Geordie s Vic Malcolmem a Brianem Johnsonem, zapomenutí Heavy
Metal Kids, Hawkwind s bájnou kozaticí Stacií,...
Zkrátka, kdo posledních 45 let projížděl Dánskem, anebo se
kdekoliv jinde dostal „na dostřel“ jeho děla, byl odchycen. 50000 snímků je
docela dost, co říkáte?
Sám vzpomíná, že prvním úlovkem byla Cher
v pětašedesátém. To mu bylo čtrnáct. Mezi své největší oblíbence řadí J.
Geils Band. Petera Wolfa navštívil i u
něj doma. Byla to zkrátka jiná doba. I pro něj, neplnoletého ušáka, nebyl
problém ocitnout se v šatně Cream, zeptat se „můžu fotit?“ a o pár minut
mít vypráskané tři negativy. Pagea fotil, jak se válel po pódiu, z metru,
stál, klečel i válel se s ním. Taková to byla volnost. Zepelíny doprovázel
pokaždé když zavítali na sever, byl dokonce i u incidentu v 73´, kdy
došlo k poškození obrazu v galerii, kterou členové LZ navštívili.
Počátkem 80.let už ale bylo všechno jinak. Ještě dnes Jorgen
nasraně vzpomíná na Electric Light Orchestra, kdy musel před koncertem podepisovat
x papírů, a pak ho stejně jacísi goriláci čapli a snímky mu zabavili. Prý proto,
že fotil i ve druhé skladbě. Hysterici, říká. To byla poslední kapka,
fotografování kapel pověsil na hřebík.
Snímky je možno koupit, některé speciální edice ve formě
litografií. Už jenom prohlídka na netu ale stojí za to. 
|
|
|
Poslal merhaut v Saturday, 18. July 2009 @ 17:58:45 CEST (340 čtenářů)
(Více... | 2564 bytů | 3 komentáře | Skóre: 0)
|
|
|
| HIFI TÉMA - LEBEN CS300 – MALÝ VELKÝ HARMONIZÉR |
http://www.lebenhifi.com/products/cs300.html
Jsem mimo jiné i letitý hifista. Mám rád dobrý zvuk a líbí se mi i špičková audiotechnika. Neuznávám žádný zvukový Svatý grál, umím si užít několik zvukových typů, podle nálady a možností. V současné době spolupracuji se zlínskou firmou Recal (www.recal.eu - ve výstavbě, do dvou týdnů bude hotovo), kde mám na starosti audiofilskou poslechovou místnost (jediná široko daleko). Takže si užívám různých hifi i high-end strojků dnes a denně. Sem tam si některé vezmu k bližšímu poznání na nějakou dobu domů.
Japonský elektronkáč Leben CS300 byl jedním z nich. Zde jsou mé dojmy, jak jsem je kdysi popsal pro jeden diskusní server. CS300 je k poslechu ve Zlíně, v Recalu, stačí se domluvit se mnou na termínu.
---
Tak jsem si užil 3 týdny s pořádným elektronkáčem. Přehrál jsem stovky cédé, pozval na poslech na dvě desítky kamarádů.
Jsem víc a víc unešen a zharmonizován ...
Mé dosavadní letmé zkušenosti z flaškama byly rozporuplné a v nezažitém prostředí na všelijaké muzice. Pocitově k nim tíhnu jako ke klasice, na které zvučili takřka všichni mí nejoblíbenější muzikanti bigbíti, technicky vnímám, že je to do vzdálenějšího budoucna uzavřená cesta.
V zlínském Recalu jsem opakovaně slyšel Leben CS300 s Tannoy Glenair 10 a bylo to do vyšší střední hlasitosti boží poslouchání. V řevfullforte se přeci jenom na basech projevilo těch 10 wattíků, basy objemově byly, neměly ale takovou napruženost a pevnost jako s Marantz S-15.
Doma mám žravá prdítka Dynaudio Contour 1.1. Leben CS300 je ale k mému velkému překvapení zkrotil levou zadní, většinou jsem hrál mezi 9-10 přepínací „hodinou“, víc výjimečně. Večer jsem si pokaždé lupnul +3dB na basech a bylo vymalováno ...
Mně osobně Leben CS300 pocitově zvýraznil a zkrásněl vokály, kytary, hammondy, prostě základní středové pásmo způsobem, který dokonale ladí se starým bigbítem. Obé – jak Leben, tak starý rock - je rozevláté, svobodomyslné, postavené spíš na intuici, než na okázalé technice.
Zvukovými akcenty mi zkrátka Leben navodil staré dobré „analogové“ pocity. Sjíždím takřka denně od rána do noci jednu starou pecku za druhou, většinou zdvojeně, ztrojeně, paráda. Samozřejmě, že z „hovnabič“ neuplete ani Leben, ale to je mi u mojí muziky šumafuk. Na můj starej rock je zkrátka dokonalý, je tak nějak přirozeně „milosrdný“ k méně povedeným nahrávkám, třebas sykavky zvládá bravurně, odebere jim ty otravné třepotavé vlaječky, nic ale nemaskuje vypouštěním mlhy, ani nezapatlává medovinou.
Než dotekově porovnám Leben CS300 s tím, co mám uloženo v paměti z dávnějšího víkendu s technicky precizním silákem BV A-300 SE, tak předešlu, že se mi moc a moc líbilo obojí. Podle momentální chuti, muziky a podmínek bych si doma užil dosyta to i to (plus pár párů zcela odlišných beden).
BV dokázal ukočírovat Dynaudia i při hodně hlasitém fff bez sebemenšího pocitu uřvanosti, či tísně a sound bicích byl pro mne při všech hlasitostech až neuvěřitelný – samozřejmě vzhledem k velikosti 1.1. Nahrávky nechal daleko takové jaké jsou, což je samozřejmě správné, na druhou stranu, většina z nás si ale ráda občas přicukruje, přikoření. Mohl jsem při poslechu poskakovat v nahrávce jako čmelák z nástroje na nástroj a všechno znělo skvěle. Za ty peníze je podle mne BV A300 SE stále bez konkurence.
Leben strhává od první sekundy pozornost podprahově k střednímu pásmu, hlasům, drobným chuťovčičkám v druhém a třetím sledu, u všech i notoricky naposlouchaných kusů jsem si všimnul něčeho nového, co dřív unikalo pozornosti a bylo to jakoby schováno v křovinách.
Ani jeden ze zesilovačů neunavuje při dlouhodobém poslechu, toho jsem se obával u elektronek, u méně povedených elektronkáčů jsem po pár desítkách minut vždy registroval pocit tlaku, únavy, stejnosti. Leben CS300 se naopak dlouhodobým poslechem stává pro mne víc a víc návykový.
Líbila se mi, vedle podmanivě podaných hlasů, zejména decentní změna akcentů v barvách nástrojů a schopnost Lebena rozplétat staré změti desítek - do dvou kanálů - zpatlaných stop. U mých extra oblíbených „hlušinových“ titulů jako Imagine, Sheer Heart Attack, Tubes I, Led Zeppelin IV (a stovek dalších) to bylo nejmarkantnější. Například tak jasně a s rozmachem rozetnutý queenovský zámotek jsem ještě neslyšel ... anebo ta drnčivá Pageova kytara v druhé skladbě trojky, čitelné ruchy ze studia, u Tubes různá vrnění a hrátky v pozadí, najednou jakoby lépe nasvícené ... tak bych mohl pokračovat do rána, titul po titulu.
U audiofilsky vděčných průzvučných kusů, strohých nástrojově, se zvýrazněným hlasem a přehledným prostorem, kde je možno ukázat prstem na každého muzikanta, Leben posunul pocit reálna o pěkný kousek. Předsmrtný Cash, anebo doufejme nepředsmrtný Plant s Alicí, a podobné čarotituly, to jsou opravdu hrátky v duchu „muzikanti přišli do pokoje“.
Ilustrativní příhodička. Když byl u mě na návštěvě Martin S. a pouštěl si něco podobného, šel jsem vedle do kuchyně vařit kafe. Žena začala chystat na podnos tři hrnky :-)
U všech nahrávek Leben pocitově malinko zvětší objem, prostě moje 1.1 přifoukne směrem k 1.3, nejen díky možnosti zvednout basy o 3 dB (nabízených +5 dB jsem už nepoužíval).
Limity Lebena CS300 ve spojení s mými Dynaudio 1.1 jsou jasné – hlasitost a nejnižší dvě oktávy. Protože jak známo nejsem břichomluvec a nejnižší basy považuji za (nutné?) drahé zlo, a hlasitost na krev už dávno nepěstuju – jsou to pro mne limity akademické.
Samotný CS300 ale ve spojení s citlivkama typu Tannoy Glenair 10 dokáže ve střední místnosti i pěkně hlasitě zabouřit. Při 300 kubíkové předváděčce v zámecké zasedačce zlínského muzea 300 sice jela tahle kombinace už nadoraz, zejména Lebenek, ale pro 99% obýváků je to opět jen akademický „problém“.
Není to přístroj zdaleka pro každého, doporučuji jej za řadit do výběru spíše audiofilům gurmánům, kteří mají o svém směřování a preferencích jasno a špičkový elektronkáč s rodokmenem je jejich snem. Leben C300 by mohl být pro leckteré takové konečnou. Také klasičtí kulturní estéti naleznou u Lebena své ořechové: tradici, nadčasovost, řemeslo, múzy.
Zejména muzikanti by měli zbystřit, zatím všichni kolegové, rockeři i jazzmani a bluesmani, kteří mrňouse slyšeli se jen olizovali.
Pro technicky založené typy, jdoucí trnitou cestou minimalizace jakýchkoliv přidaných jevů: zkreslení, vlivů vf. rušení, atd., by to mohla být aspoň zkušenost do mozaiky poznávání, i když triviální letité zapojení s lampičkama a starobylá drátařina nejsou nic pro ně.
A leckteré audioneurotiky, co musí nejdřív zklidnit sebe sama, by mohl Leben začít léčit.
Leben CS300 harmonizuje hudbu i pocity.
Jaromír Merhaut
|
|
|
Poslal merhaut v Saturday, 16. May 2009 @ 21:11:57 CEST (540 čtenářů)
(Více... | 10225 bytů | 3 komentáře | Skóre: 0)
|
|
|
| Kult svatého bodu |
 Docela mě fascinuje, když je někdo schopen strávit týden diskusí na tím proč deset a ne čtyři body. A jak je možné tolik bodů, když ty jsou vyhrazeny jen pro milníky, pomníky, Wall, Thriller, přelomová, převratná, úžasná, posunující, gigantická, fenomenální a já nevím jaká díla, co jich jeden každý pozná jen pár za život... brrr. Nepolemizuje se s obsahem recenze, ale s dvojkou, pětkou, devítkou. Celé se to zaklíná jakože objektivitou a poukazy na rozum. Je to svůdně jednoduché, bodíkům si totiž může každý přiřadit svůj vlastní význam, a s ním se pak ohánět jako kyjem. V zápalu boje se požaduje po autorovi odůvodnění každého čtvrtbodu odstavcem v duchu „metodiky“ oponenta, jenž si ani neuvědomuje, že de facto požaduje diskusi nad vlastními výmysly, co ten který bod znamená neznamená. S textem samotným se moc nepolemizuje, protože to je řádově těžší, než 10 ne, 4 ano. Odmítnutí přistoupit na podobné sčotové gamesky a demagogii se považuje za důkaz neschopnosti pisatele obhájit svůj výtvor.
Bodování muziky je z principu blbost, bohužel tak zažitá, že není v silách nikoho ji z hudebního tisku a hudebních serverů odstranit. Komu by se chtělo čelit vlně podání ke Sdružení na ochranu spotřebitelů. Budiž tedy, boduju taky. S úsměvem na rtech. Je to nezávazná hra, legrace, kuličky na drátu, nic víc. Poslouchám novou desku, líbí se mi, mám nutkání pouštět si ji znovu a znovu? Šup tam desítku. Co na to dějiny neřeším. Komentovaná diskografie? U některých kapel bych dal klidně skoro samá maxima, proč ne? Abych ale placky mezi sebou polopaticky rozlišil, nasázím tam něco od šestky do plných. Co by ne, je to zábava, ne souřadnice pro bombu. Jo a ani ve snu by mě nenapadlo srovnávat navzájem bodíky pro Saxon, Springsteena, Genesis, Votchi :-)
Objektivní metoda jak komplexně změřit kvalitu hudby neexistuje. Naštěstí. Například „Yesterday“ nesplňuje formální požadavky na kompozici. Akademicky vzdělaný autor by ji nikdy nenapsal. Objektivně body dolů, co jiného. Přelomová jednička Black Sabbath je objektivně (podle hudební nauky) něco na úrovni shluku tvou tří disharmonických tónů. Objektivizitor by si opět pošmák. Ještěže to takhle nalajnovaně nefunguje.
Pocity nejsou chaos ani nadávka. Jsou ovlivněny vzděláním, zkušenostmi, kulturním zázemím, preferencemi, smyslovými parametry, atakdále. Nelze je tedy plošně dehonestovat na něco podřadného, neschopného reflexe a rozlišení kvality od šuntu. Nebojme se jich a neberme své bodíky za středobod hudebního všehomíra.
Jaromír Merhaut pro Musicserver
|
|
|
Poslal merhaut v Saturday, 16. May 2009 @ 00:37:21 CEST (320 čtenářů)
(Více... | 2 komentáře | Skóre: 0)
|
|
|
| MADE IN DEEP PURPLE - I (komentovaná diskografie - merhaut) |
|
Britský hardrock stojí na čtyřech pilířích, zapuštěných do odkazu amerických Vanilla Fudge. Led Zeppelin, Black Sabbath, Uriah Heep a Deep Purple. Ti svou jedinečnost budovali postupně. Kdysi proráželi beranidlem skály, letos v květnu to bude v Praze a Ostravě spíš nostalgická projížďka chopperem krajinou mládí.
 Mark I Rodokmen raných Párplů je pestrou směsicí desítek jmen a žánrů. Zvídavé a encyklopediky odkážu na příslušnou literaturu, rád doporučím. V základní linii můžeme začít rhythm&bluesovými Artwoods Jona Lorda, pokračovat krátkodobými následníky Flowerpot Men, kdy se přidal baskytarista Nick Simper, a zakončit sk. Roundabout s Ritchiem Blackmorem, kytaristou z okruhu Lorda Sutche a Outlaws. Příchodem Roda Evanse a bubeníka Iana Paicea (oba Maze) vznikají v březnu 1968 Deep Purple de facto. Na první skandinávské turné v dubnu 1968 vyjíždějí mládenci ještě jako Roundabount. V létě nahrávají během pár dnů debut a dočkají se překvapivého úspěchu v USA, kdy jejich verze "Hush" Joea Southa vyšplhá na čtvrté místo singlparády. Je ironií, že je to navždy největší úspěch kapely za Atlantikem. Úvodní procházku studiovými a vybranými live alby Deep Purple berte jako osobní vyznání a pobídku k poslechu, je jedno jestli tisícímu anebo prvnímu. O své dojmy se podělte vespolek, místa je dost.
Shades Of Deep Purple (1968)  Já se k prvým Párplům dostal pořádně až zpětně, prostřednictvím výběrového dvojalba Mark I & II. Sixties muziku progresivního ranku jsem do té doby - ve svých sedmnácti - bral jako exotiku, zpestření, a ne vážného konkurenta sedmdesátkové kovařině, která mnou mlátila o zem. Po pár týdnech seznamování jsem evansovské Deep Purple hrál den co den a pořád dokola. Když slyším "Shades of Deep Purple", zní mi ozvěnou i mišíkovští Blue Effect. Stejně uvolněný zpěv a doprovody, "hladíkovsky" melodická Ritchieho kytara, kvítečková malebnost, špetka psychedelie, čitelná nástrojová scéna. V "Mandrake Root" se vedle santanovsky vyšponované a rytmicky perlivé jízdy tlačí do popředí Lordovo eruptivní hraní v duchu zárodečného classical rocku, postaveného na zbytnělých varhanách a odkazu artificiální hudby. V hypnotizujících zpomalovánkách - beatlesovské "Help" a "Hey Joe" se španělskou Blackmoreovou koridou – ze zřetelně zrcadlí Vanilla Fudge. Kouzelné, jak se začínající Deep Purple se vší parádou vylhali z nedostatku vlastního materiálu.
Book of Taliesyn (1968)  Nedávno jsem v bedně zahlíd nějaký dokument o osmašedesátém, Dubčekovi, okupomoci, obyčejných lidech a tak. Pro mne má cokoliv z 68´ tak trochu výsadní postavení, ať jsou to fotky, časáky, muzika, filmy, dokumenty, příběhy. "Book of Taliesyn" si online samozřejmě nepamatuju, měl jsem třináct, a nikdo ze starších kámošů je neměl ani na Emgetonu. Kdykoliv si dvojku pustím, jsem vtažen do hořkosladkých vzpomínek na to památné jaro, léto, podzim. Když kuknu do bukletu, vynořují se mi z paměti podobně oblíkaní a naondulovaní starší hoši, jak se v italských riflích, pod prdel vytahaném svetru a se žvárem v tlamě nakrucují před mými spolužačkami. I dvojka má vůni Vanilky, pětice nadále spoléhá na razantní úpravy převzatých songů, zde například Diamondovu "Kentucky Woman", "We Can Work It Out" dvojice Lennon/McCartney, spectorovku "River Deep, Mountain High", proslavenou Tinou Turner s Ikem, anebo "Oh No No No" z dílny Russell/Leander. Když slyším "Listen, Learn, Read On", nemůžu si pomoci, mám zase před sebou kudrnatého krouceného Mišíka. Nejsilnějším momentem je pro mne hebká zpívanka s barokizující mezihrou "Anthem" a napumpovaná - rovněž klasicistní - instrumentálka "Wring That Neck". Vývojově přešlapování na místě, skoro cover band, poslouchá se ale báječně!
Deep Purple (1969)  DP3 by se dala lenivě shrnout zopakováním řečeného, pozorné ucho přeci jenom rozpozná v zahuštěném drnčivějším soundu posun. Ian Paice svoje blány vyměnil za "těžší a chlupatější", Jon Lord rozšířil rejstříky ("Blind"), i nějaký ten pásek puštěný pozpátku by se našel. Ríša pár kolečky pohnul, a třebas v kratičkém prologu "Fault line" nebo mezihře "Why didn't Rosemary?" dal čuchnout k drsnějším zvukům a´la Iron Butterfly. Evans se rozjíždí, souluje jak o dušu a v "The Painter", "Rosemary" tóny až drtí. Pavučinově lehounká Donovanova "Lalena" je jediná převzatá. Kapela se konečně probrala i autorsky. Závěrečnou patetickou "April" beru jako rozloučení s celou érou. Nejlepší dobovkou je krevnatá "Emmaretta". Sice na trojku nepatří, vyšla jen jako singl a na výběrovce Mark I&II, spadá však do stejného období a je mezi bonusy posledních reedic. Sixties jako když vymaluje, u Párplů poslední, tak si užijme nenabustrovaného a do limitací nehnaného zvuku...
Pro mne osobně jsou první tři alba Deep Purple rovnocenná, splývají mi, přehrávám si je většinou pohromadě, v jakémkoliv náhodném pořadí. Jsou připomínkou nenapodobitelného kouzla pozdních šedesátek, té směsi nadšení, naivity, rozevláté mysli a nových možností, která prostoupila všechny mladé muzikanty na všech kontinentech. S odstupem doby je ale jasné, že v téhle dvojaké, art-classical a proto-progress podobě by Deep Purple nepřežili drtivý nástup hardrocku. Zakládající pětice v létě devětašedesátého končí. Rod Evans ani Nick Simper se z hudební branže úplně nevytratili, první hrál především s Captain Beyond, druhý u Warhorse, obě kapely patří k chuťovkám pro starší a pokročilé. Další osudy obou necháme na příště, anebo do pokecu. ------  Mark II Ian Gillan a Roger Glover přešli k Deep Purple v červenci 1969 z Episode Six, detaily prolnutí obou sestav (I & II) pomineme, jen jako bonbónek připomenu, že Gillan byl osloven Nickem Simperem už před dvěma lety, ještě před Rodem Evansem, a tehdy odmítl. První společnou skladbou nového lineupu byla líbezná coverovka "Hallelujah". Na žádném řadovém albu ji nenajdete. Další byla "Speed King". Ta se okamžitě stala zjevením z budoucna a klíčovou položkou koncertního repertoáru. Deep Purple se usídlili ve zkušebně v Hanwellu, kde mohli hrát bez omezení doby i hlasitosti, a současně koncertovali, co to jen šlo. Z téhle výhně vzešel jejich monolitický, prožilkovaný hardrock. Sběratelské živáky z té doby dokumentují, jak rychle se nová sestava dostala do inrockové formy. Aby rozběh nebyl tak fádní, do děje vstoupily "vážnohudební" ambice Jona Lorda, o pár měsíců později i angažmá Iana Gillana na nepřekonatelné originální studiové verzi Jesus Christ Superstar, kde si s gustem odječel i odžil titulní roli Ježíše.
Concerto For Group And Orchestra (1969)  Mám dodnes problém přijmout toto album jako párplovské. De facto jde o sólový megalomanský projekt Jona Lorda, k jehož realizaci přinutil kapelu víceméně proti její vůli, však se taky "Concerto" málem stalo pohřebištěm druhé sestavy Párplů, Lord byl v jednu chvíli na odchodu, a jen tak tak se podařilo všechno urovnat. Koncert se uskutečnil v Royal Albert Hall 24.září 1969 a byl i nafilmován. Jde o dost nesourodou kombinaci nabubřelého klasicistního Lordova materiálu, hraného symfoňákem a sem tam i přicmrndávající kapelou. Jediným přínosem bylo velkolepé provedení "Child In Time" v první rockové části vystoupení, ta se na původním vydání neobjevila. Třívěté "Concerto" bylo obecenstvem přijato s nadšením, Párplům se dostalo velkého ohlasu i v tisku, hráčský kredit všech šel nahoru, přesto se celá záležitost ukázala z pohledu delší perspektivy jako příliš nesourodá a pro kapelu svazující. Díky DVD (2002) můžeme celé vystoupení posoudit na vlastní oči. Zejména na Blackmoreovi je znát, jak mu to všechno bylo proti srsti.
In Rock (1970)  Od první sekundy "Speed Kinga" až po poslední zachrčení "Hard Lovin´ Mana" vámi lomcuje energie jaderné fúze. Jedna z nejstylotvornějších desek rockové historie. Zatímco Led Zeppelin v podstatě „jen“ vytvrdili blues a Vanilla Fudge uvízli jednou nohou v šedesátkách, nezůstal po jedničce Black Sabbath a "In Rocku" kámen na kameni. Ritchie Blackmore se stal novým bohem i prokletím všech začínajících kytaristů, jeho virtuózní, melodicky hravý, bouřlivý i syrový styl se stal synonymen hardrockové kytary. O komkoliv z pětice, by se daly psát podobné oslavné ódy. Do té doby neslýchaný agresivní zvuk byl docílen jednoduchou (bohužel nevratnou) metodou, přebuzením záznamu. S touhle deskou z magiče jsem v srpnu sedmdesátého slavil své patnácté narozeniny, dodnes si cením, že jsem byl u toho, když se kovaly dějiny. "In Rock" se stal v pár týdnech fenoménem, byť tehdy během pár měsíců vyšlo i několik dalších úžasných titulů. Párplovská Skála byla ze všech nejmasivnější a nejtvrdší a já si zapsal do notýsku foneticky "Diep Parpl". A každého, kdo jel přes Brno jsem otravoval, aby mi v trafice naproti vlakového nádraží koupil nejnovější sady fotek Párplů, Uriášů, Sabatů, Beatlů, Stounů, pajclých z Brava a dalších časáků. Na tranďáku zbožně poslouchal zarušenou "Child in Time" ze Svobodky, BBC, Caroline. Anebo - o něco později - se při ní tolikrát proploužil k... A ty nádherné teenagerské vášnivé debaty u kofoly, rumu a cigára. Kdo zpívá výš: Gillan, Plant, Byron? Kdo je rychlejší: Blackmore, Page, Box, Lee? Kdo má největší hammondy: Lord, Hensley? A bicí s více hrncema? A který long drink je nej: Child in Time, July Morning, Stairway To Heaven? Seismický otřes, kterým se "In Rock" vlomil na scénu, může plně ocenit pouze ten, kdo v té době žil a pamatuje, co se před ním a po něm hrávalo na mejdanech, točilo na magnetofony, lovilo v éteru, a pomocí papírových šablon a fixírek nanášelo na trička... Úžasné, že i dnes, po více jak 35-ti letech, působí "In Rock" jako strhující nářez, ke kterému si není nutno přidávat žádné typizované fráze o dokumentech doby, legendárních, nadčasových, kultovních,... dílech. Byl, je a bude to prostě prostě šutrslabikář pro každého, i ještě nenarozeného, rockera! |
|
|
Poslal merhaut v Saturday, 28. February 2009 @ 02:09:02 CET (1206 čtenářů)
(Více... | 28370 bytů | 18 komentáře | Skóre: 4.42)
|
|
|
| Genesis - komentovaná diskografie I (merhaut) |
|
Kdo si ještě vybaví, že Peter Gabriel býval ikonou skupiny Genesis? Kapely spojované hlavně s Philem Collinsem? Z mladších posluchačů jen málokdo. V listopadu přitom vyšla v reedici sada všech jejich společných desek. Dobrá příležitost si tuto slavnou éru rockové historie připomenout.
 Genesis se spolu s King Crimson, Yes, Pink Floyd či EL&P stali pro mnoho lidí v první polovině sedmdesátých let vrcholem umění. V dnešní rychlé době je nepředstavitelné, že by se náctiletí oddávali poslechu dvacetiminutových opusů a snili o velkém hifi. Ale což... Vydání výpravného kompletu gabrielovské éry "Genesis Box 3" v nejvyšší dosažitelné zvukové kvalitě je vítanou příležitostí jak připomenout časy, kdy hudebnímu světu nevládla vypeckovaná hudba ani zvuk.
Úvodem aspoň pár slov o prostředí Charterhouse Public School, sídlící blízko Godalmingu v hrabství Surrey, ve které se muzikanství jinochů rodilo a rozvíjelo. Pro pochopení úsilí, které mladí hoši do svého muzicírování vkládali a motivací, které je hnaly kupředu, je třeba připomenout, že výběrová internátní střední škola byla ještě v polovině šedesátých let zkostnatělou institucí, lpící na zoufale zastaralých viktoriánských tradicích britského impéria. Uniformy, upjatá pravidla chování, takřka vojenský dril, dlouhé tresty, krátké vlasy. V takovémto svazujícím kasárenském prostředí mohli studenti své mimoškolní zájmy realizovat pouze o víkendech, ve sportu, případně muzice. Na druhou stranu o to intenzivněji, neboť nebyli rozptylováni svody okolního světa, prožívajícího revoluční změny. Škola poskytovala solidní základy klasické (artificiální) i církevní hudby, a výrazně tak formovala jejich umělecké vnímání. Stačí si vybavit rozmáchlou kompoziční stavbu, majestátní sound, vrstevnaté texty, divadelně působivou prezentaci a další artefakty raných Genesis ( MySpace.com) z první poloviny 70. let. Jak uvádí biografická literatura, vzpomíná například Peter Gabriel na nesmírný citový prožitek, jaký mu přinášel společný zpěv církevních hymnů, kdy se v kostelní kapli ocital, jakkoliv vyčerpaný a vykřičený, na vrcholu blaženosti.
From Genesis To Revelation (1969)  Většina fanoušků toto album programově ignoruje. Genesis na svém debutu skutečně znějí mdle a nesměle, takoví naředění Moody Blues anebo nepovedení Barclay James Harvest. Tříminutové písničky, jedna jako druhá, obalené v cukrové vatě smyčců. Zaujmou jednotlivosti, gospelový úvod "Where The Sour Turns Sweet", zvučná drnčivá kytara v "In The Beginning", nadýchnutý prostor "Fireside Song", lehce bluesový akcent "The Serpent"... jen fragmenty. Artové Genesis budeme hledat na "From Genesis To Revelation" marně. Podle Tonyho Bankse byly pastorální písně v pořádku, ale ty takzvaně říznější dopadly, až na "In The Wilderness", strašně, zněly všechny naprosto stejně. Producent Jonathan King ( biblický název Genesis byl z jeho hlavy) naproti tomu album (a sebe) hájí slovy "je to skvělé, nezaslouženě podceňované album". Osobně vnímám prvotinu jako zakřiknutý teenagerovský pokus o hudbu, kdy vděk za příležitost potlačil vlastní ambice.
Trespass (1970)  První opravdové album Genesis. Gabrielův tesknivý vokál rozhrne za doprovodu Banksových varhan oponu, scény se během mžiku zmocní celá parta. "Trespass" se stylovým přebalem Paula Whiteheada komplexně definuje až vizuálně působivý projev raných Genesis, vypravěčskou hudbu plnou pastelových barev i kontrastů, utkanou ze svůdných melodických pramenů. Z dnešního pohledu široce sdělné, až romantizující dílo, tehdy však natolik neobvyklé, novátorské a originální, že oslovilo jen úzkou vrstvu vysokoškolských studentů, kteří Genesis znali z četných vystoupení na akademické půdě, a byla jim blízká i poetická rovina se všemi jejími odkazy a konsekvencemi. Někteří recenzenti vysvětlují onu výjimečnost izolovaností Genesis při komponování alba, kdy mládenci programově neposlouchali nic jiného než sebe sama. Na první poslech se mi pod kůži prořízl "The Knife", závěrečný devítiminutový kus, postavený na hardrockovém riffu. Enormní nasazení a překotný vývoj Genesis si vybraly svou daň. Anthony Phillips, v několika směrech vůdčí osobnost se rozhodl odejít. Preferoval intimnější a decentnější akustické formy svých strunných dřev, jen příležitostně obklopených elektrifikovanými instrumenty. Spoluhráči však měli tendence sound posunout k rockové objemnosti, argumentem byl ohlas takových skladeb na koncertech.
Nursery Cryme (1971)  Erbovní "Musical Box", bizarní příběh Henryho, ztrácejícího svou hlavu při hororové partii kroketu, je inovovanou sestavou vymalován s nebývalou muzikantskou grácií. Vitální a nápaditý Phil Collins otevřel nové obzory, Steve Hackett pak s citem navázal na Phillipsův akustický odkaz a zvuk obohatil o podmanivou zvukomalbu. "Nursery Cryme" na "Trespass" plynule navazuje, je muzikantsky vyspělejší, objevují se nové barvy klávesových nástrojů, příkladně mellotronu, sound je barvitější a mohutnější, instrumentace i vokály suverénnější. Své udělal i výrazně kvalitnější zvuk, je slyšet, že Genesis i ve studiové práci pokročili, jednotlivé nástroje jsou čitelnější, vyváženěji působí poměr mezi Gabrielovým plným, hrdelním vokálem a ostatními instrumenty. Anglie stále výrazněji nereagovala, jako první se probudily davy v Belgii, následovala země zaslíbená artrockerům - Itálie, kde si hned při prvním turné Genesis poprvé užili pocity uctívaných stars. |
|
|
Poslal merhaut v Sunday, 01. February 2009 @ 15:26:51 CET (614 čtenářů)
(Více... | 15678 bytů | 2 komentáře | Skóre: 0)
|
|
|
| Genesis - komentovaná diskografie II (merhaut) |
|
Zatímco v éře Gabriela patřili Genesis do umělecky nejvyšší stylotvorné ligy, po jeho odchodu se originalita a výjimečnost začala pozvolna rozpouštět v nasládlé poprockové melase mainstreamu. O to větší byl komerční úspěch, Collins & spol. se stali celosvětovou davovou atrakcí.
Odchodem Gabriela přišli Genesis o jeden z pilířů na nichž spočívali, o jeho příběhy, fluidum pódiového šamana, hlas, přítele. Na druhou stranu stála před zbývající čtveřicí lákavá výzva definitivně se zbavit cejchu "Gabrielovy doprovodné kapely".
Bajka o tom, jak Genesis usilovně hledali nového frontmana, až ho našli mezi sebou, je mezi pamětníky dostatečně známa. Nové album bylo nalinkované, ale co dál? Jen víra v sebe sama a kvality nového repertoáru držely mládence psychicky nad vodou, hudební tisk už psal nekrology a pohřbíval Genesis zaživa. V listopadu 1975 nastupují Hackett, Collins, Banks a Rutherford do studia, stále bez zpěváka. Ve hře byl například Mick Rogers z Manfred Mann’s Earth Bandu a další. V časovém presu začal pěvecké party nahrávat Phil Collins, a najednou bylo vymalováno! Při vědomí budoucího veleúspěchu je až neuvěřitelné, jak dlouho byli Genesis hluší, a hledali po všech čertech něco, co už dávno měli doma. Tony Stratton-Smith údajně tehdy prohlásil: "zní víc jako Peter Gabriel, než Peter Gabriel sám." Producentem nové éry se stal starý dobrý přítel David Hentschel.
A Trick Of The Tail (1976)  Hned úvodní "Dance On A Volcano" prozrazuje, že Genesis svůj sound nechali zbytnět do nebývalé pompéznosti, častěji hrají ve forte a ve vrstvách, přibyly mellotronové chóry a rejstříky moogu. Řečiště tónů zmohutnělo a napřímilo se. Phil Collins v nové roli triumfoval, zvládnul i ty nejnáročnější party, stačí poslechnout výrazným motivem oplývající "Squonk". Uměl se věrohodně vcítit do gabrielovské polohy, viz úvodní pasáž "Mad Man Moon". Rozmáchlé bicí v sebevědomé "Robbery, Assault And Battery" jsou dalším novým, budoucnost Genesis předznamenávajícím, prvkem soundu. "A Trick Of The Tail" je vzácně vyrovnané Lp. Žádná z kompozic výrazně nevyčnívá, ani nezaostává. Rukopis se přičísnul, Genesis více než kdy předtím pracují s celistvými plochami, pokrytými dominujícími klávesami. Vše se jakoby zpřístupnilo nejenom vyhraněným posluchačům. Odměnou byla medailová pozice doma a jedenatřicáté místo v zámoří.
Je jasné, že punková exploze smetla z piedestalu rockových věrozvěstů i Genesis. Ti, podobně jako další soubory typu Yes, Pink Floyd, Emerson, Lake & Palmer, byli označeni za přežilé dinosaury, bez nároku na budoucnost. Punk mimo jiné hlásal návrat k živému kontaktu s posluchači, žádné železné bariéry, bodyguardi, ani odosobněné kázání rockového evangelia z dáli, shůry a umělé mlhy. Pudová živočišná síla punku byla blízká především mladým a frustrovaným. Opravdová revoluce v přístupu posluchačů a nakonec i hudebníků k podstatě rockové muziky. Nic už nebylo jako před punkem. Ani stále artrockoví Genesis.
Wind & Wuthering (1977)  "Wind & Wuthering" je majestátně velebná, melancholická krása, jakkoliv částí raných fans zpochybňovaná. Podstatná část je staromilská. V "One For The Vine" Tony Banks vystavěl epický hymnus o podobenství příběhu Ježíše a obyčejného člověka, ocitnuvšího se v roli vůdce. Hudební chrám rozmáchlých linií, jistě, méně zdobný a pohádkový, ale doba již nepřála složitým, metaforickým sdělením. Nápadité Collinsovy bicí se protloukly do první linie. Komornost udržoval Hackett svými akustickými předehrami a mezihrami. Ústup na sedmou pozici byl důsledkem doby. Z punku zblblí pisálkové nenechali na novém opusu niť suchou. Byli schopni kapele vyčíst i to, že umí hrát. Horší bylo, že závěr promoturné probíhal již ve znamení narůstajícího vnitřního pnutí mezi Stevem a ostatními. Hackett, tichý nenápadný introvert, se nikdy necpal do diskusí, o to více však zřejmě prožíval pocit umělecké nenaplněnosti. Jeho kompozice, jakkoliv jich přinášel nejvíc, byly stále častěji opomíjeny, přestávaly se svou košatostí hodit do napřimovaného stylu skupiny. Steve Hackett opouští Genesis v průběhu mixů koncertního dvojalba Seconds Out.
Seconds Out (1977)  Popisovat "Seconds Out" skladbu po skladbě není nutné, Genesis znějí v každém tónu precizně, a přitom přirozeně životně. Odvěké dilema live záznamů, které buď odhalí neumětelství, nebo naopak vzbudí svou dokonalostí podezření ze studiových dotáček a oprav, se jich jakoby netýkalo. Málokdy se živák stává zcela svébytným dílem. "Seconds Out" takovou výjimkou, pro svou improvizační a muzikantskou nadstavbu, je. Obzvláště pozoruhodné jsou pasáže postavené na nebývalém vyznění zdvojených bicích Phila Collinse a Chestera Thompsona, zajímavé jsou posuny v gabrielovském repertoáru. Nejenom dokument, k jakému technicky a produkčně vycizelovanému muzicírování dospěli Genesis po osmi letech usilovné práce. GB Nr.4. Vydáním "Seconds Out" a odchodem Steve Hacketta končí další etapa. Kapela se poté rozhodla do značné míry oprostit od minulosti, ze svého repertoáru vyřadila většinu skvostů gabrielovské doby, zejména "Super’s Ready", která se stala symbolem starých Genesis a neustále stahovala svou uhrančivostí skupinu zpět do první poloviny sedmdesátek.
…And Then There Were Three… (1978)  Genesis poprvé pojali své album jako kolekci „obyčejných“ písní, sevřených schématem verze–refrén–verze a unifikovaným soundem. Zjednodušeně řečeno, pohodička ze studia se přenesla i do pětiminutových a kratších skladeb, odeznívajících však bez většího vzruchu. Chybí výraznější kontrasty a dříve tak typická „dějovost“. Navíc, i když byl Mike Rutherford solidní kytarista, nedosahoval zdaleka hráčské invence Steve Hacketta, málo platné, roky strávené u basy a pouze příležitostně u kytary se projevily. Strunné party jsou na první poslech plošší, i když líbivé (tak jako nakonec celý inovovaný sound Genesis). Stejný azimut má i aranžérská práce, směřující k uhlazené zvukomalebnosti. Tak jako nikdy předtím, se do popředí dostaly Banksovy klávesy. Zregulovaná široká řeka tónů, bez peřejí, meandrů, ramen, tůněk... Zcela nová situace nastala, když se v rádiích prosadila tříminutová klouzavá "Follow You Follow Me". Přivábila nové posluchače a naštvala mnohé vyznavače "opravdových" Genesis, pro ně se stala synonymem úpadku a komerce. Genesis se po světovém turné a delší ozdravné pauze znovu sešli na podzim sedmdesátého devátého v domácím studiu Phila Collinse, a začali připravovat nové elpé "Duke". Nejvíce nového materiálu měl tentokráte Phil, nakonec se však trojice dohodla i na týmovém komponování, založeném na jamování a improvizaci. Osvědčené zázemí Polar + Hentschel jistilo kontinuitu.
Duke (1980)  Naladit se na "Duke" není pro mne snadné. Jednou proteče kolem jako líná vlažná voda, jindy se přede mnou otevře úchvatná scenérie, v níž se proplétají, i pospolu v harmonii vinou, pramínky melodií. Jak přívalová vlna vtrhne na scénu rozkošatělá a velkolepá "Behind The Lines", hymnická "Duchess" po nesmělém úvodu zmohutní do grandiózních rozměrů, právem Tony Banks její působivost přirovnává k "Supper’s Ready". Výrazná je i spodkem těžkotonážní a zpěvem agresivní "Man Of Our Times", nostalgické schéma nakrátko naruší funky odvaz "Turn It On Again". Závěrečné dvojskladbí "Duke‘s Travels" a "Duke’s End" je pro mne osobně posledním emočním prožitkem u studiovky Genesis. "Duke" je zcela v moci Banksových rejstříků, to je vskutku monument, co ten nenápadný chlapík vystavěl. Aspoň částečně tak zaplnil mezeru po Hackettově kytarovém předivu. První ostrovní number one, poslední vzedmutí artových Genesis. V listopadu 1980 začala trojice společně komponovat a nahrávat, dokonce ve vlastním studiu. Po fenomenálním úspěchu Collinsova debutu "Face Value" (1981) se Genesis rozhodli k vlastní produkci. Chtěli stůj co stůj prorazit kruh, ve kterém se jejich tvorba začalo točit. Dosavadní dominanci kláves nahradila všudypřítomná rytmika, podpořená zvukařem Hughem Padghamem, jenž stál před pár lety u zrodu nového „paleoliticky dunivého“ soundu Collinsových bicích. Dlouho před vydáním "Abacab" v září 1981 šla veřejností šeptanda, že Genesis budou úplně jiní, k nepoznání. A tak se i stalo.
|
|
|
Poslal merhaut v Sunday, 01. February 2009 @ 15:22:42 CET (513 čtenářů)
(Více... | 18224 bytů | 20 komentáře | Skóre: 0)
|
|
|
| Collegium Musicum - Konvergencie (špeciálna edícia) |
Album, ktorý zmenil slovenskú hudobnú históriu. Legendárne Konvergencie s majstrom klávesov Mariánom Vargom, gitaristom Františkom Griglákom, jedným z najlepších bassgitaristov na Slovensku Fedorom Frešom a všestranným jazzovým bubeníkom Dušanom Hájekom. Album vyšiel v dvoch edíciách. Dnes budem písať o edícii s bonusovými skladbami, ktoré som dovtedy poznal z prvého albumu Collegium Musicum a prvého singlu. Nedeľné ráno a púšťam do éteru Collegium Musicum pri raňajkách. Moje vyžívanie sa v sólach Mariana Vargu prerušia hlasy rodiny : "vypni to! Ide mi to len na nervy...". Nuž, dnes je strašne málo vyvolených, ktorý poznajú jazyk tejto hudby. Našťastie k nim patrím a dokázal by som ju počúvať stále dokola (čo aj robím). Celý album sa skladá z troch megasongov alebo súit a zopár krátkych pesničiek. Albumu s obalom legendárneho Mariána Vargu a cigarety, ktorá mu úspešne zakrýva herpes. Udáva cesty, akými sa skupina neskôr uberala (od art rocku až po popové pesničky s Hammelom). Prvé CD tejto edície otvárajú najväčšie hity Collegia. Prvá " Hommage a J. S. Bach" sa stala tzv. televíznym hitom relácie "Nad listami divákov". Kompozíciu na štýl Bacha je v tom naozaj cítiť. Skutočná psychedélia nastáva až v ďalšej skladbe " If You Want To Fall". Pripomína zo začiatku úvod z nejakej detektívky a pokračuje typickým "bigbítovým spevom". Vokály typické pre bigbít by som inak ani nevedel označiť. Len nedávno som sa dozvedel že to spieval Fedor Frešo. Asi pred piatou minútou skladby nasleduje psychedelická ištrumentálna pasáž pripomínajúca Pink Floyd, E.L.P. alebo iné podobné kapely z obdobia psychedélie. Disharmóniu a energické bicie po dlhom improvizovaní majstrovsky s basgitarou uzavrie Fedor Frešo. Keď si odmyslím spev tak mi táto skladba pripomína "Take Up Thy Stethoscope and Walk" a "Interstellar Overdrive" od Pink Floyd. Rozdiel je ale vo využívaní disharmónie v skladbe (Pink Floyd je ešte viac disharmonický a chaotický). Koniec je opät podobný ako začiatok.  Ďalším kúskom je " Strange Theme", ktorá narozdiel od If You Want To Fall pôsobí pokojným dojmom ale iba do šiestej minuty. Skladba sa tu nečakane rozbehne a koniec je opäť tichý. Vznik ďalšej skladby " Concerto In D (J.Haydn)" a jej názov je veľmi klamlivý. Marián Varga prehlásil že ho len tak napadol Haydnov motív a ďalej ho rozvíjal. S Haydnom to už ale neskôr veľa spoločného nemá ako sám Varga poznamenal. Pôvodný začiatok platne sa nachádza až na konci prvého CD a je to dlhá suita "P.F.1972". Miešajú sa tu veci, ktoré by boli nespojiteľné ako napríklad detský zbor s hudbou Collegia. Celá skladba robí zimný až vianočný dojem. Prvá suita strieda ďalšiu a tou je "Suita po tisíc a jednej noci", ktorú Fedor Frešo nazýval tiež Šeherezáda. Podľa mňa najpodarenejší pôvodného kúsok albumu. Prvá časť patrí klávesom a pripomína akoby horskú atmosféru. Hudba prechádza ako by do barokového štýlu s príklepmi bubeníka Dušana Hájeka. Skladba sa ku koncu začne stupňovať a z jemnej melódie sa tu zjavia Griglákové gitarové sóla. Druhá časť je pomalou ale o to viac dynamickou parádou. Tretia časť už začína mať "hustú atmosféru". Tentokrát vyniká Fedor Frešo so svojou bassgitarou. Tiché pasáže vypĺňa Varga svojimi barokovými vyhrávkami. Štvrtá časť je návrat na začiatok ale v gitarovej podobe. Krásna flamenco gitara ma vždy fascinuje. Ukončí ju ale drsné sólo a prechádzame do vyvrcholenia - piatej časti, v ktorej sa predvedú všetci muzikanti. Koniec patrí opäť tichej časti. Po skončení "Šeherezády" nás čakajú už len " Piesne z kolovrátku" a "Eufónia" s ešte jedným bonusom tejto unikátnej platne. Po dvoch megasongov nasleduje aj zopár krátkych. Prvý je "Prelúdium", ktorý je úvod ku krásnej "Piesni z kolovrátku" so spevom Pavla Hammela. Krásna romantická skladba odmäkčí snáď každé ženské srdce. Po nej nasleduje " Interludium I" s bicími Dušana Hájeka a " Interludium II" so stredovekou atmosférou. Druhá spievaná skladba " Tvoj Sneh" má až popový nádych a pripomína čo budú Collegium tvoriť ku koncu kariéry. Jaskynná "Interludium III" strieda akoby španielsku " Interludium IV". Poslednou "piesňou z kolovrátku" je "Choral" - kostolné organy so spevom Hammela ako vystrihnuté z nejakého barokového kostola. Koniec albumu patrí poslednej suite a to je Eurofonia. Je to avantgardný až post-modernistický kúsok. Marian Varga je s ňou asi najviac spokojný. Ako sám uviedol : " ...skúšal som, kam sa dá zájsť v komunikácii s nástrojom, preveroval som limity hammondu aj klavíra až na doraz, a pritom to, aspoň dúfam, ešte celkom nestratilo komunikatívnosť pre poslucháča. To, čo sa mi podarilo tam, som dosiaľ nevydoloval zo žiadneho syntetizátora.". Ku koncu už fakt ide o to vydržať dokonca. Všetku túto hustú atmosféru zakončí kostolný organ. Posledným kúskom je jedna z najlepších skladieb Collegium Musicum " Ulica plná plášťov do dažďa". Vznikla veľmi zaujímavo v časoch keď ešte členovia kapely nevedeli či to všetko vôbec má budúcnosť. Varga v skúšobni začal hrať nejaký motív a Dušan Hájek mu do toha začal hrať na bicích inšpirovaný z jeho obľúbeného jazzu, ktorý vtedy počúval. Zrodila sa skladba a Dušan Hájek bol za odmenu spoluautorom skladby. Najviac obdivujem dynamiku skladby a stiredanie tichých a hlasných pasáží. Človek si pri počúvaní tejto skladby naozaj začne predstavovať upršaný zahmlený deň niekedy v Novembri. Nádherná skladba. Všetky príbehy okolo skladieb, ich tvorbe, koncertovaní a všetkým čo súvisí nájdete v Jaslovského knihe Collegium Musicum. Dúfam že vás článok o tejto hudbe potešil aj keď je jeden z množstva čo popisujú tento skvelý album. |
|
|
Poslal Lucas Perný v Saturday, 06. December 2008 @ 14:38:57 CET (650 čtenářů)
(Více... | 40 komentáře | Skóre: 5)
|
|
|
| SECURITAS IMPERII (10) - JAZZ |
Sborník k problematice vztahů čs. komunistického režimu k „vnitřnímu nepříteli“
Na adrese http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/policie/udv/securita/sbornik10/si_10_net.doc je ke stažení desátá část sborníku Securitas Imperii, jeho část je věnována akci Stb pod názvem JAZZ, v jejímž rámci se bolševická moc snažila zlomit a zničit nositele jiných myšlenek i mezi hudebními fanoušky. Čtěte a bděte!
Pro ilustraci vložím úvod autora statě
 Akce JAZZ - Oldřich Tomek
1. Úvod
Jazzová sekce, pobočka Svazu hudebníků ČSR, se v letech sedmdesátých a osmdesátých stala zejména pro hudební a kulturní veřejnost pojmem a nositelem aktivity a nonkonformity vůči komunistickému režimu, symbolem odporu proti represím mocenského aparátu. Při použití tehdy legálních prostředků a platných legislativních předpisů se dokázala s poměrným úspěchem bránit perzekuci státních orgánů i likvidační strategii StB, byť za cenu rozporných a v posledním období negativních momentů, které se v průběhu doby této organizace nevyhnutelně dotkly a zasáhly jak do sféry její činnosti, tak i do osudů jednotlivců. Jazzová sekce dokázala vnějším tlakům odolávat až do období otevřeného trestního stíhání svých představitelů. Ve jménu neustávajícího boje KSČ proti třídnímu nepříteli, vnějšímu i vnitřnímu, se stala organizací určenou k likvidaci za použití všech prostředků a způsobů, které StB používala. Tato práce je pokusem popsat vývoj a průběh procesu likvidace Jazzové sekce a snad napomůže k vytvoření představy, za jakou cenu, za jakých okolností a v jakých podmínkách mohla nezávislá a dobrovolná kulturní instituce ve své době existovat.
Přidám malou citaci ze sborníku, která ilustruje tehdejší dobu. Jen poznamenám, že ta estébácká kurva Šimák by měla ještě v této době bručet, dostal 4 roky za Třešňáka.
|
|
|
Poslal merhaut v Saturday, 06. December 2008 @ 14:20:16 CET (433 čtenářů)
(Více... | 37 komentáře | Skóre: 5)
|
|
|
| Od progresívneho rocku do hard rocku... |
|
Výber mikro recenzií skupín King Crimson (prog rock), Jethro Tull (prog rock, hard rock, folk/jazz rock), Procol Harum (symfonický rock/prog rock), Iron Butterly (psychedelický rock), Iggy & The Stooges (psychedelic, proto-punk, hard rock). Dúfam že som to neprehnal s kombináciami.
Vybral som pre vás sériu skupín, ktoré ma v poslednej dobe zaujali a cítil som potrebu napísať pár riadkov o ich hudbe...   Prvá skupinka, ktorú by som vám chcel predstaviť sú King Crimson. Založil ju gitarista Rober Fripp a bubeník Michael Giles v roku 1969. Zostava sa menila snáď každým rokom. Skupina vystupuje dodnes. Hral v nej aj legendárny Adrian Belew, Richard Palmer, Andy McCulloch a ďalší. Najznámejším a najprelomovejším sa stal ich debut In the Court of the Crimson King. Album vás zavedie do sveta snov, melanchólie, krásy a zároveň drsnosti. Od ich úvodnej prelomovej skladby 21st Century Schizoid Man, ktorej histerický spev odštartoval nový žáner, aký dovtedy nebol ani zďaleka obľúbený. Kapela v tomto smere namala konkurenciu. Melanchóliu ucítite v skladbe Epitaph (geniálny text) a aj záverečnej In the court of the Crimson King. Nájdete tu rozprávkovú I Talk to the Wind a experimentálnu psychedelickú skladbu Moonchild. Je zložená z dvoch častí sen a ilúzia. V časti sen je klasická skladba a v časti ilúzie sa ponoríte do sveta experimentálnych zvukov a podvedomia spánku, ktorý skladba neuveriteľne zaujímavo stvárňuje. Skupina King Crimson a ich debutový album patria k najlepším v progresívnom rocku.  Ďalšou zaujímavosťou, ktorú som objavil len nedávno a vedel som o nej už dávno je kapela Jethro Tull. Skupina podobne ako King Crimson menila zostavu a jediný pôvodný člen je asi len flautový virtuóz Joe Anderson. Vznikli v roku 1967 a dodnes koncertuju. Jethro Tull je geniálne spojenie folku, jazzu a progresívneho rocku. Skupina je vynikajúca zo strańky presnosti hrania a zohranosti. Ako príklad je výstižný klip ku skladbe "Heavy Horses", ktorý nájdete na Youtube. Jethro Tull odpálili medzi skupinami prog rocku svojim debutom Aqualung. Image skupiny je tiež veľmi zaujímavý. Dojem lesných robotníkov, pastierov alebo bradatých poľovníkov na pódiu v kombinácii s prejavom frontmana Joe Andersona. Zmeny rytmov, ostré riffy, flautové sóla, klávesy, gitary - to všetko je Jethro Tull. Skupina mala veľkého obdivovateľa aj na Slovensku - Jara Filipa, ktorý tieto inšpirácie využil na albume Bolo nás jedenásť. Skupina je spojením rôznych vplyov do hudby. Ich texty mali rôzne témy a patria tiež k charakteristickým znakom skupiny. Kapelu vrelo doporučujem všetkým fanúšikom prog rocku, hard rocku a folk rocku.  Keď už je reč o progresívnom rocku, nedalo mi spomenúť v tejto mikro recenzii aj kapelku Procol Harum. Skupina získala popularitu prerobením klasickej bachovej skladby s nádherným baladickým textom "A Whiter Shade Of Pale". Skupina vznikla v šesťdesiatych rokoch a k ich najlepším albumom patria jednoznačne "Salty Dog" a "Shine on Brightly". Podarilo sa im presadiť symfonický rock v populárnej hudbe a dostať do hitparád hudbu, ktorá je na umelcky veľmi kvalitnej úrovni.  Zmeníme troška žáner ale nezmeníme éru. Opät v šesťdesiatych rokoch ale tentokrát chlapíci, ktorý dali základ heavy metalu. Skupina Iron Butterfly alebo železný motýlik, nahrala svoju debutovú platňu “In-A-Gadda-Da-Vida” s rovnomenným hitom v roku 1968. Psychedelický rock bol v rozkvete a verzia tejto skladby na platni má okolo 20 minút s bubeníckym sólom Rona Bushyho. Skladba je vraj posolstvom diabla, pretože tesne pred nahrávaním sa spevák opil a zaspieval akúsi skomoleninu pôvodného názvu skladby. S týmto názvom ju vypustili do hitparád a zaznamenala obrovský úspech. Debutová platňa má podobné znaky ako mali napríklad psychedelici The Doors, pre klávesy Douga Ingleho. Najviac to cítiť v úvodnej skladbe Most Anything You Want. “In-A-Gadda-Da-Vida" sa stala inšpiráciu množstva metalových kapiel. Skladbu prerobili aj metalisti Slayer. Keď už sme pritvrdili tak poriadne. Značka Elektra records, pre ktorú nahrávali napr. The Doors, doslova vyhladávali kapely, ktoré boli niečim agresívne a výnimočné. Jednou z týcho kapiel boli aj The Stooges so spevákom Iggym Poppom, bratmi Ashetonovcami (Scott - bicie / Ron - gitara) a Daveom Alexandrom na bassgitare. Skupina dala podklad vzniku punk rocku v sedemdesiatych rokoch vďaka prejavu Iggyho Poppa na pódiu. Skupina sa počas svojho pôsobenia raz rozpadla a po sólovej dráhe Iggyho Poppa sa triumfálne vrátila reunionom. Prvý debutový album "Stooges" odštartuje rockandrollová "1969" a veľký hit skupiny, I Wanna Be Your Dog, ktorý bol na svoju dobu jedným z najagresívnejších. Komickú a proto-punkovú stránku kapely nájdete v skladbe "No Fun". Album bol slušným výkonom, vzhľadom na rok vydania tohto materiálu. Kritika Stooges ale veľmi ťažko príjmala pre drogové incidenty Iggy Popa. V roku 1970 vydávajú Stooges úspešnejší album "Funhouse". Štartujú ho dynamické bicie Scotta Ashetona a vreskot Iggyho Poppa, podobne ako v T.V. Eye, Loose a psychedelickej L. A. Blues. Tajomná skladba Dirt sa dostala aj do hororu House Of Wax. V roku 1973 skupina vydáva ďalší, v poradí tretí album, už na labely Columbia, Raw Power. Album štartuje nárez Search And Destroy a hneď ďalšia skladba Gimme Danger patrí k najlepším od Stooges spolu s energickou Raw Power. Raw Power sa stal prvým proto-punkovým album s agresívnymi metalovými náznakmi. Skupina sa rozpadla a Iggy Pop odišiel na protdrogové liečenie. Iggyho si zobral do rúk David Bowie a ako sólovec vydal hity the Passenger, Lust For Life alebo legendárny album "The Idiot". V roku 2000 sa Stooges dávaju opäť dohromady a pripravujú reunion. Rovnako agresívny a rovnako energický Stooges sa ocitli opäť na pódiu v plnej sile a objavili sa dokonca ako hviezda festivalu Hodokvas na Slovensku. Pre milovníkov hard rocku, metalu, blues rocku a punk rocku doporučujem túto skvelú energickú kapelu. Dúfam že vás moja recenzia potešila a nezabudnite na skvelú hudbu, ktorá vznikla v šesťdesiatych a sedemdesiatych rokoch. |
|
|
Poslal Lucas Perný v Friday, 05. December 2008 @ 22:24:43 CET (425 čtenářů)
(Více... | 18 komentáře | Skóre: 0)
|
|
|
| Dva albumy The Doors po odchode Jima Morrisona |
|
Lukáš Perný píše " Dnes som pre vás pripravil recenzie albumov Other Voices a Full Circle. Dlho som sa odhodlával pre prípadný neúspech. Veľa ľudí má totiž obrovské predsudky voči The Doors bez Morrisona. Je začiatok sedemdesiatych rokov... Jim Morrison odišiel z kapely a The Doors museli ďalej hrať. Za spevácky mikrofón si sadol Ray Manzarek aj Robby Krieger. Skupinu doprevádzali na koncertoch : bassgitarista Jack Conrad a druhý gitarista/perkusionista Bobby Ray. Päť členná zostava The Doors nahráva dva albumy, na ktoré neskôr sami chceli zabudnúť...
Other Voices
 Na nahrávaní albumov sa podielalo oveľa viac ľudí než je na titulnom obale Other Voices. Paradoxom je, že album bol nahrávaný ešte počas dovolenkovania Morrisona v Paríži. Okrem Kriegera, Densmora a Manzareka tu hrali na striedačku Jack Conrad, Jarry Scheff, Wofgang Melz, Willie Ruff a Ray Neapolitan. Všetci na bassgitare, každý v inej skladbe. Na nahrávaní sa ešte podielal Francisco Aguabella ako perkusionista a Emil Richards hrajúci na marimbe. Other Voices je aj napriek snahe Doorsákov a ich priateľov bohužial neuspešny pokus, ktorý zostal zabudnutý. Dôvodom je hlavne chýbajúci Jim Morrison. Podľa mňa je to vynikajúce album. Má ja slabé stránky ale hlavný dôvod prečo píšem túto recenziu je to, že po jej prečítaní by som chcel aby ste si album aspoň raz vypočuli. Každý správny fanúšik mení názor. Hovorí sa o tom že Jim Morrison by sa sám uberal smerom, ktorým sa ostatný členovia uberali. Other Voices je akoby pokračovaním L.A. Woman. Riders On The Storm je náznak toho čo malo pokračovať (bohužial bez Jima). Spät k albumu. Album začína skladbou In The Eye Of The Sun, ktorá je v podstate jazz-rocková verzia The Changeling z L.A. Woman. Z bluesu do jazzu? Ďaľší song je pre zmenu country - skladba Variety Is the Spice of Life s bluegrassovým hlasom Robbyho Kriegera (mohli ste ho počuť aj na albume Soft Parade v skladbe Runnin Blue). Ďalším trackom je snáď najväčšie dielo albumu - Ships w/ Sails. V živej verzii obsahuje drum battle bubeníka Johna Densmora a perkusionistu s gitaristom, Bobbyho Raya. Je pokračovaním Riders On The Storm. Je tu cítit melancholiu, mrazívu atmosféru a energiu. Na albume nájdete bebopovú skladbu Robbyho Kriegera 'I'm Horny I'm Stoned' alebo aj RnB 'Tightrope Ride', ktorá zožala menší úspech. Na albume nájdete ešte skladby Down on the Farm, Wandering Musician a Hang on to Your Life. Wandering Musiciac je Rayova autobiografická vec a na skladbe Hang On To Your Life sa najviac asi podielal Densmore po rytmickej stránke. Celkovo by si album zaslužil lepšie zakončenie ako každý album Doors. Ship w. Sails by sa na koniec hodila oveľa viac. Podobne ako ju hrali na konci vystupenia v Beat Clube. Originálku Other Voices dnes iba ťažko zoženiete, nebola totiž nanovo vydaná. Album nájdete ale na webe v MP3 kvalite :
http://xtorquemadax.blogspot.com/2008/03/doors-other-voices-1971.html  Umelcky prepracovaný obal albumu, kde je kolobehu života a smrti skrýva neúspech. Toto totálne zatracované album je vraj to najhoršie čo The Doors bez Morrisona vytvorili. Ja si to rozhodne nemyslím. Full Circle je kotailom rocku, jazzu, latino, funku a tanečnej hudby začiatka sedemdesiatych rokov. Napriek jeho neúspechu, je na ňom vidieť akým smerom by sa Doors vyberali neskôr. Predchádzajúci album bol jazzovým pokračovaním albumu L.A. Woman a tento je zase pokračovaní Other Voices. Z jazzu do dance? Áno. Úvod patrí skladbe Get Up And Dance so zajímavou rytmikou. Ďalší song si odspieva Krieger - 4 Bilion Souls. Trojka je podľa mňa to najlepšie z tohto albumu - Verdilac. Tento song charakterizuje celkový zvuk Doorsov bez Morrisona a kvákadlovú gitarku Robbyho. Vynikajúci song - veselý ale aj tajomný a skrývajúci niečo v sebe. Tento konštrukt vystrieda popové Harwood Floor. Ďalším rockandrollovým počinom je Good Rockin´, ktorého názov hovorí sám o sebe. Milovníci bubeníkov si prídu na svoje v skladbe Mosquito, kde spieva Bobby Ray a bola posledným singlom The Doors. Skladbu dnes hrajú Doorsáci na koncertoch iba z recesie. Ďalší zaujímavý song podobný Verdilac je The Piano Bird. Ďalšia popovka je It Slipped My Mind. Koniec patrí Pekingskému královi a NewYorkskej královnej - The peking king and the New Your Queen.. Dosť zaujímavá kombinácia a dosť zaujímavý záver. Pre ľudí, ktorí album ešte nepočuli som našiel na webe link. Za jeho funkčnosť ale nezoodpovedám. Ospravedlňujem sa za uverejňovanie rapidshare linku ale album je dnes veľmi nedostupný a preto to je jediná cesta ako sa k nemu bežný poslucháč hudby môže dostať.
Stratený song na singli
V roku 1972 vydali The Doors tiež singel "Get Up And Dance" v UK. Pre B stranu zvolili skladbu "Tree Tunk" ktorá upadlo do totálneho zabudnutia. Nájdete ju iba vďaka dobrote jedného fanúšika The Doors, ktorý ju umiestnil na stránku Youtube.com. Krieger poznamel ku skladbe Tree Tunk že je príliš komerčná nato aby sa dostala na album. Bootlegy a koncerty
Z post-psychedelického koncertovania The Doors nám zostalo iba množstvo nekvalitných záznamov. Dajú sa nájsť iba pátraním po internete. Sú ale iba výhradne pre Doorsmaniakov, ktorím nevadí zlá zvuková kvalita.
Live At Beat Club 1972
The Doors hrali naživo v zostave Densmore, Krieger, Manzarek, Conrad a Ray v TV BEAT CLUB roku 1972. Päť Doorsakov hrá úplne iný štýl ako predtým. Je v tom viac jazzu a improvizácií. Robby Krieger zrazu spieva s Rayom a Bobbym Rayom. Po Jimovi ani stopy a Densmore rozšíril svoju súpravu o pravý tom-tom. Mix songov z týchto albumov nájdete na Youtube/Google.video. K repertoáru pridali ešte Love Me Two Times z pôvodnej tvorby a hlavne songy z ich prvého albumu bez Morrisona Other Voices. Celé vystúpenie nájdete na Google.video :
http://video.google.com/videoplay?docid=-5500226727554975041&hl=en
Čo bolo ďalej?Vo filme The Doors skončil ich príbeh smrťou Morrisona. Ray Manzarek, Robby Krieger a John Densmore ale žili ďalej. Po neúspešnom pokuse o come back bez Morrisona sa na to vykašlali a každý išiel svojou cestou. Ray Manzarek sa vydal na sólovú dráhu a v roku 1974 vydáva album The Golden Scarab. V polovici sedemdesiatych rokov zakladá skupinu Nite City a neskôr opäť pokračuje ako sólovec. Robby Krieger a John Densmore zakladajú skupinu The Butts Band. Jej nahrávky sú už aj pre mňa nedostupná vec. Ako sólovec vydáva Robby Krieger and Friends (1977), No Habla (1989) a v roku 2000 album Cinematix. Johna Densmore hral s Robbym Kriegerom v Butts Bands a neskôr sa dal na písanie. Na scénu sa vrátil až v nulties s indiánskou hudbou Tribal Jazz. Cesty Doorsákov sa stretli v roku 1978 pri nahrávaní albumu An American Prayer, kde zhudobnil Jimovu poéziu. Možno posledný krát si spolu zahrali Manzarek, Krieger a Densmora na VH1 Storytellers. Začiatkom nulties sa ale dali dokopy Manzarek s Kriegerom znovu a obnovili The Doors. Toto im však pokazil John Densmore a značku the Doors si vysúdil. Dnes hrajú ako Riders On The Storm so spevákom Brettom Scalionsom (predtým hrali s Ianom Astbury zo skupiny The Cult). Majú vypredané sály a ťažia zo svojej slávy alebo skôr slávy skladieb The Doors s Jimom Morrisonom.
Na záverPrečo sú tieto dva albumy také neznáme, nenávidené a zatracované? Je možné že to je tým, že osobnosť Jima Morrisona neprokonajú ani skvelé inštrumentále prejavy v muzike. Doorsu chýbala vlajka a v tom bol celý problém. Mnohí kritici preto tvrdia že je album naozaj nepodarený. Každý kto počúva dlhší čas hudbu The Doors, si uvedomí že Jim Morrison sa postupne opät vracal k jazzu a fusion, s ktorým začínal ich debutom. Bluesová kariéra Doors by pokračovala jazzom keby to Jim Morrison prežil a nazavesil hudobnú kariéru "na hřebík". |
|
|
Poslal Lukas Perný v Friday, 05. December 2008 @ 22:22:32 CET (922 čtenářů)
(Více... | 75 komentáře | Skóre: 0)
|
|
|
| Thin Lizzy - komentovaná diskografie (Jaromír Merhaut) |
THIN LIZZY, Phil Lynott. Pojmy, bez nichž by byl svět (hard)rocku chudší o jeden ze zásadních stylotvorných originálů. Věčná škoda rtuťovitého míšence, od jehož smrti uplyne za pár měsíců 23 let.
Dovolím si ocitovat Jiřího Černého z EJMPH: „Úzké hranice hardrocku THIN LIZZY do jisté míry překonávali využitím keltského folklóru (zvl. Lp Black Rose), vyhnutím se stereotypům sólové kytary, sepětím vanmorrisonovsky zabarveného hlasu s problémovými, básnicky ambiciózními texty (vyšly i knižně) a někdy i odstíněním náladovým, rytmickým (tangový střed v „Boogie Woogie Dance“) a dynamickým.“
THIN LIZZY – Thin Lizzy (1971)
Kdo čeká od první sekundy příval riffů bude zaskočen, debut se rozjíždí zvolna, brnkačkou "The Friendly Ranger at Clontarf Castle". V "Honesty Is No Excuse" se objeví dokonce mellotron. Pro THIN LIZZY tak typické laufy brzy vystrčí růžky: v dlouhé (cédé) verzi "Diddy Levine" to začíná čertovsky klokotat a v "Ray-Gun" už Eric Bell řádí naplno, i když je jeho kytara zvukařem trochu utopená za šéfovskou basou. "Look What the Wind Blew In" by mohla zdobit kdekteré z klasických elp TL, parádní riff i svižné výšivky, škobrtavý i melodický Phil. Náladovým protipólem je snová "Éire" se svíjejícím se Bellem vzadu v přítmí scény. "Return of the Farmer's Son" vrací kapelu k hardrocku, pod kotlem se topí naplno. Phil Lynott je pro mne i hardrockový šansoniér , jeho vyprávěčský styl posiluje pocit, že vždycky zpívá “o něčem”. Přes nenápadnou "Clifton Grange Hotel" a rozněžnělou "Saga of the Ageing Orphan" se dostáváme k vrcholu - pateticky vzedmuté, posmutnělé i žhavé "Remembering, Pt. 1". Lp, které ocení spíše znalci. Já je v době vzniku neznal, lok whisky mi rozproudil krev až o rok později ...
P.S. Na CD je navíc čtyřskladbová EP: "Dublin" - smuténka, skočná "Remembering, Pt. 2”, dát ji k Pt1 vznikl by Epos! Zaříkavačská, malinko horrorová "Old Moon Madness" je podle mne úkrokem mimo, to "Things Ain't Workin' Out Down at the Farm" si to roztomile klopýtá cestou necestou, jak to mám u THIN LIZZY nejraději.
5/6
THIN LIZZY - Shades of a Blue Orphanage (1972)
2.lp vzniklo v době kdy hardrock kraloval a kapely se nebály umělecky rozmáchnout, což dokládá hned první buchárna "The Rise & Dear Demise of the Funky Nomadic Tribes" s rozkvetlou kytarou i jejím hutným riffem a sólem na bicí. Poklidná vyprávěnka "Buffalo Gal", náznakový rokec "I Don't Want to Forget How To Jive" i něžná "Sarah" odhalují, jakými později opuštěnými cestami trio procházelo. To "Brought Down" má v sobě leccos palčivě uhrančivého z jejich verze pijácké lidovky „Whiskey In The Jar“. Masivní, škobrtavé (c) hardrockovky "Baby Face" a "Call the Police" předznamenávají příští pevné kroky THIN LIZZY. Při "Chatting Today" vidím Phila, jak se klátivě opírá o bar někde v Dublinu, usrkává pivo a lamentuje. Titulní vláčná "Shades of a Blue Orphanage" s líbeznou mellotronovou tapetou navozuje konejšivou náladu, Lynott sedí v křesle a teskní, intimitu dokreslují Bellovy marvinovsky čisté tóny ... netypické, ale nádherné.
Pro nás mladé rozjívence byli raní THIN LIZZY takovým zabržděným hardrockem, žádné hvězdy dálnic ani easylivin jízdy s větrem o závod, ale „jen“ pečlivé vyhrávky, zadumaná zákoutí, rozeseté melodické střípky, syté baskytarové linky, kytarová pařba v druhém, třetím sledu, pokud vůbec. Síla THIN LIZZY nespočívá v úderu rovnou na solar, nýbrž v „jemné cestě“, která ale ve výsledku působí stejně drtivě. K THIN LIZZY je potřeba dorůst, dospět.
5/6
|
|
|
Poslal merhaut v Saturday, 27. September 2008 @ 14:39:56 CEST (3712 čtenářů)
(Více... | 16670 bytů | 97 komentáře | Skóre: 0)
|
|
|
| America (Vladimír Svoboda) |
 1967. Bunnell, Beckley a Peek se setkávají ve Velké Británii ve škole jako synové amerických občanů, sloužících na vojenských základnách v UK. 1970. Po ukončení školní docházky zakládají v Londýně akustické folk-rockové trio AMERICA a po usilovném koncertování po klubech podepisují smlouvu s firmou Warner Brothers pro Velkou Británii. 1971. První nahrávka "Horse With No Name" se v UK hned stává hitem a umístí se na 2.místě hitparády. Pod vlivem úspěchu z Británie "Horse With No Name" vychází i v USA a vyletí na samou špičku žebříčku. AMERICA se vrací "domů" (na místa, která její členové sotva poznají), aby navázala na své anglické úspěchy. Debutní LP - AMERICA se v USA umístí také na vrcholu hitparády. Singl "I Need You" v USA stoupá na no.9, ale v UK propadá. "Ventura Highway" je třetím americkým hitem, který pronikne do TOP 10 (no.9), ale neboduje v UK (no.43), díky čemuž britský tisk na skupinu na 10 roků zapomíná a trio pracuje výlučně v USA. 1972. LP s vhodným titulem HOMECOMING se v USA dostane na 9.místo prodeje. 1974. Po nepříliš úspěšném roce 1973 se producentem skupiny stává slavný George Martin. LP - HOLIDAY končí v USA na no.3. Díky písni "Tin Man", v Martinově produkci, se skupina vrací do americké singlové TOP 10 (no.4). 1975. SP "Lonely People", představuje v Americe superhit a usazuje se na 5.příčce žebříčku. Další singl "Sister Golden Hair" (z LP - HEARTS, které skončilo na no.4 US TOP 10), se v USA dostane na 20.místo. Skladba "Daisy Jane", přerušuje sérii hitů z americké TOP 10, když skončí na no.20. Reprezentativní kompilační album HISTORY: AMERICA'S GREATEST HITS, se v USA propracuje na 3.pozici. 1976. LP - HIDEAWAY končí v USA na 11.příčce hitparády. 1977. V květnu skupinu opouští Peek, který se později obrátí na křesťanskou víru a vydává sólově náboženské písně. 1978. Vychází Peekovo sólové album HEART & SOUL, na značce Arista Records a AMERICA uzavírá novou nahrávací smlouvu se společností Capitol. 1981. Skupina má ve dvojici menší úspěchy a stává se terčem kritiky, když navzdory kulturnímu bojkotu Spojených národů, podniká turné po Jihoafrické republice. 1982. Duo se krátce vrací do žebříčku se skladbou "You Can Do It Magic" (no.8 v USA, no.59 v UK) a později s dobře přijatou LP deskou VIEW FROM THE GROUND, v produkci Russe Ballarda. 1983. Singl "Right Before Your Eyes", se v USA probojuje na 45.místo. Na 33.místo americké hitparády se dostává "The Border", ale tím se úspěchy skupiny v žebříčcích končí. 1984. LP - PERSPECTIVE, nahrané se třemi různými producenty a přinášející materiál, který napsal Steve Perry ze skupiny JOURNEY a Jimmy Webb (pro kterého Beckley a Bunnell účinkovali jako vokalisti na soundtracku ke kreslenému filmu "The Last Unicorn"), v USA uvízne na no.185. 1985. Koncert v divadle Arlington v kalifornském městě Santa Barbara se nahrává, aby mohl později vyjít na albu AMERICA IN CONCERT. Bude to poslední LP skupiny, ta však bude dál koncertovat po celých USA a její příjemný soft-rock bude na koncertech vždy žádaný.
Vladimír Svoboda 2003
|
|
|
Poslal merhaut v Tuesday, 19. August 2008 @ 11:11:24 CEST (822 čtenářů)
(Více... | 4994 bytů | 131 komentáře | Skóre: 0)
|
|
|
| Amen Corner (Vladimír Svoboda) |
 Rhythm and bluesová skupina založená v Cardiffu v roce 1966. V květnu 1967 podepisují smlouvu s firmou Deram. Uvedli se ve známost pomalou bluesovou skladbou "Gin House Blues". Díky své dechové sekci se odlišovali od stylu a soundu většiny souputníků. Navíc měli v Andym Fairweather-Lowovi opravdu výrazného zpěváka. Z řetězce následujících hitů připomeňme "Bend Me, Shape Me" (nahranou v USA skupinou THE AMERICAN BREED), "High In The Sky" a "If Paradise Is Half As Nice", která je nejslavnější. Časem přešli ke značce Andrewa Oldhama - Immediate. Ten však záhy v roce 1969 zkrachoval a kapela se rozdělila. Posledním singlem AMEN CORNER byla cover verze THE BEATLES "Get Back" z roku 1970. Dechová sekce se vyčlenila a přijala dva členy THE HERD - Andyho Bowna(klávesy, kytara) a Henryho Spinettiho(bicí) a bratry Adriana a Trevora Williamse(kytara a zpěv). Dali si jméno JUDAS JUMP a začali hrát progresivní rock a jejich jediné album SCORCH na značce Parlophone(1970), svědčí o velkém potenciálu. Bohužel se brzy rozcházejí a Andy Bown nastupuje ke STORYTELLER a posléze k STATUS QUO. Zbytek AMEN CORNER mění název na FAIR WEATHER. První singl "Natural Sinner" se umísťuje na 6.místě britské hitparády. Následné LP - BEGINNING FROM AN END, se však neprodává. Skupina absolvuje koncertní turné po Anglii, ale koncem roku 1970 se pro nezájem publika rozpadá. Andy Fairweather-Low slaví úspěchy koncem 70.let s písněmi "Reggae Tune" a "Wide Eyed And Legless" a posléze se stává vyhledávaným námezdním muzikantem, mimo jiné pracoval s THE STRAWBS a MOTT THE HOOPLE. Weaver s Byronem a kytaristou Alanem Kendallem působili jako rytmická sekce THE BEE GEES v nejslavnějším období této skupiny koncem sedmdesátých a osmdesátých let.
|
|
|
Poslal merhaut v Tuesday, 19. August 2008 @ 10:52:35 CEST (1112 čtenářů)
(Více... | 3453 bytů | 197 komentáře | Skóre: 0)
|
|
|
| Asia - komentovaná diskografie |
|
ASIA – NAPŘÍČ KONTINENTEM
 ASIA byla od počátku na úspěch kalkulovaným hvězdným seskupením. Jména: Steve Howe, Carl Palmer a John Wetton automaticky znamenala obrovský zájem médií. Iniciátor, klávesák Geoff Downess se vždycky tak trochu vezl s dobou, neváhal přeskakovat podle potřeby ze stylu na styl jako pilná včelka: od jazzrocku k disku (BUGGLES) a pak artrocku (YES). Pomprocková ASIA byla jasně směrována na americký trh, kde koncem 70.let slavily obrovské úspěchy BOSTON, JOURNEY, STYX, KANSAS a další představitelé bombastického FM/AOR.
V roce 1982 mezi „umělečtějšími“ rockery ještě doznívala kocovina z punku, na scénu se ale už prodrala new wave a všudybylské syntíky se staly součástí kytar, hlasivek i bicích. Amerika byla v té době pro rockovou melodiku stále zemí zaslíbenou.
Exportní plán vyšel: 1.LP v USA NR.1, singl „Heat Of The Moment“ NR.4. Anglie prvnímu náporu odolala (11/46). Asia patří mezi 100 světově nejprodávanějších desek ´80.
Seřadil jsem na hromádku řadovky (záměrně vynechal live, kompilace, archívy), pustil play, poslouchal a čmáral si na papír. Tohle je výsledek.
Asia (1982)
 Debutové album napořád definovalo styl i sound Made in ASIA, ať již pod jejím praporem hrál ten, či onen z dvou desítek muzikantů. Je nepochybné, že typizovaný slavnostně fanfárový pompézní sound vymyslel Geoff Downess, a ostatní se víceméně přizpůsobili, jinými slovy: obětovali své hráčské ambice na oltář úspěchu.
Hymnické nápěvy, cválavá melodika, vokální harmonie jak z mormonských chrámů, svádivé pop melodie – to vše bylo cíleno do prostoru vymezeného jmenovanými ami kapelami, svou nacukrovanou podbízivosti šla ale ASIA o dost dál, až někam na pomezí mainstreamového poprocku.
Lp Asia je otiskem doby, kdy se v muzice začalo ve velkém počítat, kdy rock umazaný od hlíny byl firmami vymydlen, vyšampónován, vyfénován, a lidmi následně pozlacen, platinou potažen. Byla to doba vrcholového music kšeftu.
V rámci žánru velmi solidní deska.
|
|
|
Poslal merhaut v Wednesday, 06. August 2008 @ 16:10:47 CEST (1413 čtenářů)
(Více... | 12335 bytů | 153 komentáře | Skóre: 0)
|
|
|
| Man (Vladimír Svoboda) |
 Jedna z progresívních skupin, která nevznikla v psychedelické hudební éře. Byla založena partou ze Swansea pod jménem THE BYSTANDERS Rogerem Leonardem (předtím THE DREAM). Navzdory jejich velšskému původu, tak jako mnoho jiných skupin stejného stylu vzniklých v Evropě koncem šedesátých let, měli v Anglii jen málo přívrženců. Hudba na jejich prvních dvou albech byla silně ovlivněna stylově příbuznými kapelami ze západního pobřeží USA, jako QUICKSILVER MESSENGER SERVICE, SPIRIT atd. Na obalu jejich debutantského alba je skupina vyobrazena z velké části nahá, což v té době způsobilo pohoršení. Singl z tohoto alba "Sudden Life" sice upoutal pozornost širšího publika, avšak do hitparád nevstoupil. Téměř pětiminutové sólo kytary a varhan, k tomu nahraný vřískot a na to navrstvené zvukové efekty byly i pro tuto dobu poněkud zvláštním jevem. Další skladba z jejich debutního alba "Prelude/The Storm" byla krásná instrumentálka doplněná zvuky mořských racků. Výrazný zvuk varhan v "Empty Room" je podobný zvuku DOORS, zatímco náladou se blíží hudbě skupiny LOVE. Významná byla též "The Future Hides Its Face". Na třetím albu MAN, vydaném u Liberty, skupina přináší více improvizací. "Alchymista" a hardrocková skladba "Daughter of the Fireplace" patří k lepším skladbám na LP. "Daughter of the Fireplace" vydala skupina jako svůj druhý singl. |
|
|
Poslal merhaut v Saturday, 02. August 2008 @ 23:16:37 CEST (421 čtenářů)
(Více... | 6218 bytů | 63 komentáře | Skóre: 0)
|
|
|
| Supertramp (Vladimír Svoboda) |
Skupina vzniká ve Velké Británii v roce 1969, jako výsledek sponzorství mladého holandského milionáře Stanleye Augusta Miesegaese, známého jako Sam, se kterým se Davies seznámil v Mnichově, kde hrál se skupinou THE JOINT. Davies získává spoluhráče prostřednictvím inzerátu v hudebních novinách. Jsou jimi Hodgson(bas), Palmer(gtr), Winthrop(sax) a bubeník Bob Miller. Skupina se původně měla jmenovat DADDY, ale na Winthropův návrh si vezmou název z knihy W.H.Daviese "The Autobiography Of A Supertramp", vydané v roce 1910.
V roce 1970 podepisují smlouvu s firmou A&M Records a vydávají debutní album SUPERTRAMP, k jehož propagaci uspořádají recepci v klubu Revolution. Reakce publika na syrový R&B repertoár souboru je však rozpačitá a deska se neprodává. První živé vystoupení si odbudou na festivalu na Isle Of Wight. Příští rok odcházejí Miller a Palmer, které nahradí noví členové Currie(drums) a Farrell(bas). Hodgson přechází na sólovou kytaru. V této sestavě nahrávají druhé LP - INDELIBLY STAMPED, ani toto se však do žebříčku neprobojuje. SUPERTRAMP se rozcházejí se svým sponzorem Samem, který skupinu zbaví dluhu v sumě za 6.000 liber, za aparaturu a výdaje za nahrávání. Usuzuje, že projekt nemá budoucnost. Odcházejí i ostatní hudebníci, Winthrop později účinkuje v SECRET AFFAIR a z celé kapely zbývají jen Davies a Hodgson.
1973. SUPERTRAMP nabírá nové členy. Jsou jimi Helliwell(ex ALAN BOWN SET), Benberg(ex BEES MAKE HONEY) a Thompson, který si bere na starost obchodní záležitosti skupiny.
V roce 1974 vychází přelomové album CRIME OF THE CENTURY, napsané a nahrané v Southcombu,(na farmě v Somersetu, kam kapela instalovala vybavení firmy A&M), v produkci Kena Scotta. Deska okamžitě vystupuje na 4.místo britské hitparády.
1975. Skupina absolvuje britské turné s 10 koncerty a získává přízeň publika. V květnu vyráží poprvé do USA a propagovaná deska CRIME OF THE CENTURY ("Zločin století") se umísťuje i v Americe na no.38. Vyňatý singl "Dreamer/Bloody Well Right" je úspěšný v Anglii i za oceánem. Po návratu ze zámoří se opět vydávají na velké britské turné (30 koncertů) s Joan Armatrading a triumfují.
Vychází LP - CRISIS? WHAT CRISIS?, opět v Scottově produkci. Přináší již charakteristické skladby skupiny, založené na rytmickém elektrickém klavíru s příznačnými a kontrastními zdvojenými vokály Hodgsona a Davies v popředí. V UK se propracuje na 20.místo, v USA na 44.místo.
|
|
|
Poslal merhaut v Friday, 01. August 2008 @ 13:32:07 CEST (1518 čtenářů)
(Více... | 6598 bytů | 73 komentáře | Skóre: 3)
|
|
|
| Mel Galley (8.3.1948 – 1.7.2008) |
|
Odešel dělník elektrické kytary
 Zemřel Mel Galley, a mimo okruh zasvěcených hardrockerů si toho nejspíš nikdo ani nevšimnul. Patřil mezi ty stovky muzikantů, kteří mezi svými jsou uznáváni a ctěni především jako spolehliví řemeslníci, odehrají si svoje, jsou mediálně nenápadní, žijí bez statutu hvězdy, či velmistra řádu. Díky takovým „dělníkům“ ale máme stále co poslouchat a pro sebe objevovat, ty stovky a tisíce skvělých starých i nových rockových desek by bez nich neexistovaly. Spousta z těch starších žije, či dokonce jen přežívá v ústraní, a i když se to Mela přímo netýká, je dobré si to připomenout, uvědomit.
Smrt přišla rychle a zákeřně, v únoru lékaři diagnostikovali rakovinu v pokročilém stádiu a 1. července už Mel nebyl mezi námi. Březnovou šedesátku ještě oslavil v jednom pubu s Glennem a Chrisem Evansem, v květnu a červnu se stačil rozloučit s některými svými kamarády muzikanty, týden před smrtí si naposledy popovídal s nejbližším z nich, Glennem Hughesem, jenž jeho památce věnoval své album FUNK.
Zůstane pár článků, fotek, několik ošoupaných desek, blednoucích vzpomínek. A za pár týdnů přijde další podobná zpráva, pak další a další, bude jich už jen zrychleně přibývat. Musíme si přátelé „zvykat“, že zásadní generace, která začínala rockovat v šedesátých letech, a všechno co dodnes rádi posloucháme vymyslela, je na prahu svého pozemského bytí.
Muzika ale naštěstí umí žít v nás svým vlastním životem a je jen na každém, kolik a jak si ji užije.
Pojďme se vypravit za Melem a jeho příběhem. |
|
|
Poslal merhaut v Monday, 14. July 2008 @ 23:12:51 CEST (556 čtenářů)
(Více... | 11445 bytů | 79 komentáře | Skóre: 5)
|
|
|
| Britská scéna (Zdenek Mládek) |
 Rok 1963 se zdá být příhodným výchozím bodem pro toto pojednání. Byl to rok, kdy britský hudební průmysl prošel revolucí. Až do té doby britská popová produkce měla svou základnu v Londýně. V hitparádách převládaly baladické písně, přestože vznik rokenrolu v polovině padesátých let a vliv Elvise Presleyho, spolu s úspěchy Lonnie Doneganova skiffle music se staly již zavedenou značkou. Ve skutečnosti skiffové kombinace s rythm and blues a country s trochou folku, nastavily trend pro domácí hudbu konce padesátých let. Tisíce skiffových kapel vznikalo v různých koutech po celé zemi. Stejné období proběhlo též ve znamení britské odpovědi na americký rokenrol - Gene Vincent, Tommy Steele, Billy Fury, Marty Wilde a Cliff Richard (ačkoli Cliff neměl nikdy pevnější vztah k rokenrolu a brzo se odvrátil směrem k jemnějšímu stylu a k hezounskému chlapeckému image). Tito rokenroloví hudebníci připravili podmínky pro vznik tzv. chuligánského hnutí. Od raných šedesátých let tradiční jazz nabýval na popularitě mezi dospívajícími studenty. Objevily se instrumentální skupiny jako The Shadows a The Tornadoes. Doba byla připravena k zásadnímu průlomu a to ke vzniku zcela nového soundu, který přišel z Liverpoolu, a který se stal známým coby Merseybeat. Prosperita lodních doků a městských klubů byla příznivě nakloněna živé hudbební scéně. Mnoho skupin založených během skiffové éry bylo ovlivněno americkými rythm and bluesovými nahrávkami, dovezenými loďmi z USA.  Standardní beatová formace se skládala ze tří kytaristů - sólové, rytmické a basové - a bicích s hlavním zpěvákem, aktivně podporovaným přinejmenším jedním tzv. back zpěvákem. Hrálo se v klubech s názvem Iron Door, Jacaranda, Casbah, The Blue Angel a Cavern. Cavern je dodnes nejslavnější, protože zde měli na začátku své kariéry hudební sídlo The Beatles. Scéna se pak začala postupně přesouvat do větších prostor, jako třeba hala The Empire and St.Georges. Mimo Liverpool bylo možností hraní poskrovnu, třebaže prosperující prostředí dalo vzniknout velkému množství podnikavých skupin jako Tony Sheridan, Rory Storm And Hurricanes. The Beatles hráli v prosperujícím německém přístavu Hamburku, kde atmosféra byla značně více dekadentní. Od skupin bylo požadováno častější vystupování v místech jako The Star Club, The Indra a The Kaiser Keller, a s různými zkušenostmi se zase vracely zpět do Liverpoolu.  The Beatles byli první Merseybeatovou skupinou, která (v prosinci 1962) pronikla do hitparády s písní Love Me Do. Reakce na píseň zůstaly přesto ještě v této době dosti odmítavé. Byl to až druhý singl s názvem Please Please Me, který teprve otevřel stavidla populatity dokořán. Gerry and the Pacemakers byli první Merseybeatovou skupinou, která dosáhla v hitparádě pozice číslo 1 s How Do You Do. Tento úspěch později zopakovali s písní I Like It a You'll Never Walk. The Beatles také skórovali třemi "jedničkami" v žebříčku a to během roku 1963 s With From To You, She Loves You a I Wanna Hold Your Hand. V hitparádovém pořadí pak následovali The Seachers, Billy J. Kramer And The Dakotas, The Swinging Blue Jeans a Cilla Black. Na konci roku 1963 všechny významější gramofonové společnosti, zvláště Decca, EMI, Fontana a Oriole - s cílem získat nahrávací smlouvy, vzaly Liverpool doslova útokem.
 Merseybeat zůstává dodnes největší britskou hudební explozí, která odstartovala vývoz zdejší popové produkce do USA, a která změnila tvář populární hudby stejně významně, jako Elvis Presley téměř o dekádu dříve. Původní nahrávky kapel hrajících Merseybeat se staly vyhledávanými mezi sběrateli, zvláště pak ty, které zachycují atmosféru z období Oriole's Two, This Is Merseybeat, tedy alb, která jsou charakteristická svými živými záznamy z The Cavern Club. Neuplynula dlouhá doba a hudební společnosti se začaly poohlížet i po jiných městech a podepisovaly nahrávací smlouvy s dalšími slibně se rozvíjejícími skupinami: Hollies ( třetí nejúspěšnější hitparádová skupina za Beatles a Rolling Stones), Freddie And The Dreamers z Manchesteru, Animals z Newcastle, Spencer Davis Group z Birminghamu, Brian Poole a Tremeloes z Dagenhamu, The Zombies (snad nejtalentovanější beatová skupina po The Beatles) ze St.Albans, a stovky jiných, co vydali dva nebo tři singly předtím, nežli opět zanikly. Merseybeatský fenomén do určité míry zastínil zvučnou londýnskou R&B scénu, jejíž představiteli během ranných šedesátých let byli Alexis Korner a Cyril Davies, The Pretty Things, The Kinks, The Yardbirds, Georgie Fame, The Blue Flames a John Mayall's Bluesbreakers v klubech jako Crawdaddy v Richmondu, The Marquee, The Flamingo a Klooks Kleek. Za nimi přišla další vlna R&B skupin včetně Graham Bond Organisation, Zoot Money's Big Roll Band, Cliff Bennett & The Rebels Rousers, Bluesology (s mladým Eltonem Johnem), Steampacket (s mladým Rodem Stewartem) a Downliner's Sect. Různorodost vlivů mezi londýnskými a Merseybeatovými skupinami může mít částečné vysvětlení ve skutečnosti, že americké nahrávky se dovážely do Londýna a Liverpool inklinoval k různým zdrojům pocházejících ze Států. |
|
|
Poslal Zdenek Mládek v Friday, 11. July 2008 @ 22:47:09 CEST (482 čtenářů)
(Více... | 18992 bytů | 72 komentáře | Skóre: 5)
|
|
|
| Co je KRAUTROCK? (Zdenek Mládek) |
Zdenek Mládek píše "Termín "Sauer-Kraut-Rock se zrodil v období vydání písně "Mama Düül und ihre Sauerkrautband spielt auf" od PSYCHEDELIC UNDERGROUND z roku 1969.
To britský tisk našel pojmenování pro styl hudby přicházející z Německa na přelomu 60.-70.let: pětadvacetiminutové improvizace, technický minimalismus, zvukové experimenty "a takové ty podivné německé věci..." či "nezvyklé germánské zvuky"...  Hudební styl takto pojmenovaných kapel byl odlišný od dosud zaběhnuté uniformity. Podstata tvorby těchto kapel jako by vycházela ze dvou mozkových hemisfér. Jedna polovina se inspirovala anglo-americkým stylem, druhá polovina více experimentovala, chovala se samosprávně, byla centrem vzpurné povahy. (Tento postoj komplikoval vztahy s většinou nahrávacích firem. Vydávání nahrávek krautrockových kapel nejvíce podporovaly labely jako Ohr, Brain, Pilz, a Kosmische music.) |
|
|
Poslal merhaut v Saturday, 21. June 2008 @ 20:34:52 CEST (771 čtenářů)
(Více... | 4361 bytů | 112 komentáře | Skóre: 3)
|
|
|
| Co je progresivní rock ... (Zdenek Mládek) |
Zdenek Mládek píše " Progresívní rock je ambiciózní, eklektický a nezřídka grandiózní styl rockové hudby, který vznikal koncem šedesátých let 20.století hlavně v Anglii. Vrcholu oblíbenosti pak dosáhl v raných letech sedmdesátých. V různých formách přetrvává dodnes. Progresivní rock byl převážně evropským stylem, který čerpal z klasické hudby a byl ovlivněn jazzem, narozdíl od amerického rocku, který vycházel hlavně z R&B a country. Samozřejmě najdeme i v Novém světě vyjímky - např. vynikající kapely a muzikanty jako Kansas, Rush, Frank Zappa... V průběhu let se na hudební scéně objevily další různé odnože progress rocku, jako symphonic rock, art rock a progressive metal... Hudebníci progress rocku usilovali o vymanění se z omezující formy vynucené rozhlasovými stanicemi. Byli svými fanoušky obdivováni pro komplexnost. Posluchači žádali představení vysoké hudební hodnoty, založené na muzikantské zdatnosti. Kritici se často tomuto žánru posmívali a označovali jej za požitkářský a okázalý. A to proto, že narozdíl od takových, jako je např. country či hip hop, je progresívní rock těžké definovat jednoduchým a rozhodným způsobem. Lídr skupiny King Crimson Robert Fripp dokonce vyjádřil pro použití tohoto termínu pohrdání. Nejvýznamější skupiny, představitelé tohoto žánru, byli v sedmdesátých letech mimo jiné Yes, Genesis, Van der Graaf Generator, ELP, Rush, King Crimson. Kupodivu ale jejich hudba nezněla příliš podobně.
Některé časté, i když ne univerzální prvky, obsažené v progress rocku:
Dlouhé kompozice,
mnohdy i přes 20 minut dlouhé, se spletitými melodiemi, které někdy vyžadují k pochopení opakovaný poslech. Charakterizovány jsou často jako eposy a žánrově se nejvíce přiklánějí ke klasické hudbě. Raným příkladem je 23 minutová "Echoes" od Pink Floyd. Další skvělé příklady jsou "Thick as a Brick" (43 minut) od Jethro Tull, "Close to the Edge" (18 minut) od Yes a třeba od Genesis "Supper's Ready" (23 minut). Lze též uvést názorné příklady z mnohem pozdější doby a to 60 minutovou "Light of day, Day of Darkness" od Green Carnation a "Garden Dreams" od The Flower Kings.
Texty
- obsahují dost složité, někdy téměř nesrozumitelné příběhy. Na obalech desek se objevuje tematika z oblastí science-fiction, fantasy, historie, náboženství, válečné i milostné náměty, šílenství. Texty písní mnoha progresívních kapel z počátku 70.let (zvláště německých), se vztahují k levicové politice a zabývají se sociálními problémy.
Koncepční alba
- téma nebo děj prostupuje albem od začátku do konce. Do jisté míry se dá přirovnat k filmu či divadelní hře. Jako příklad lze uvést slavná alba "The Lamb Lies Down on Broadway" od Genesis, "Tales of Topographic Oceans" od Yes, "2112" Rush, "Dark Side of the Moon" a "The Wall" od Pink Floyd. Z pozdější doby "Metropolis II: Scenes From a Memory" od Dream Theater a třeba "Snow" od Spock's Beard. Aqualung, možná nejznámější nahrávka od Jethro Tull, je často považována za koncepční album kvůli periodicky opakujícím se tématům, avšak skladatel hudby i textů Ian Anderson vždy tvrdil, že album je jen "hrstkou písní". Neobvyklý styl zpěvu a použití vícenásobných vokálů (Magma, Robert Wyatt, Gentle Giant).
Dominantní použití elektronických nástrojů, obzvlášť klávesových jako jsou varhany, piano, mellotron, Moogův syntezátor. K tomu obvyklá rocková kombinace elektrické kytary, basy a bicích. Užití neobvyklých taktů, stupnic či naladění. Mnoho souborů používá složené takty a/nebo tempa. Někdy i souběžně. Ve skladbách se vyskytují sólové party prakticky pro všechny nástroje, zkomponované tak, aby daly vyniknout muzikantské dovednosti hráče. Kompozice obsahují pasáže z klasické hudby. Například Yes začínají koncert playbackem, z kterého zazní výňatek z díla I.Stravinského "Firebird suite". Emerson, Lake and Palmer zase hrají upravené části z děl Coplanda, Bartóka, Musorgského, Prokofjeva, Janáčka. Jethro Tull nahráli vynikající verzi "Bouree" od J.S.Bacha. V úvodní části živého vystoupení Marillion zní Rossiniho "La gazza"...
Estetické spojení hudby a výtvarného umění. Některé kapely prosluly pro technické zaměření svých desek co se týče zvuku, ale důraz je kladen také na ztvárnění obalů. Toto vedlo ke vzniku desinatérských studií a přineslo slávu některým umělcům. Jedním z nejznámějších je Roger Dean, jehož malby a logo navržené pro Yes jsou základním identickým znakem kapely a mohou plnit stejnou úlohu jako obchodní známka. Neobvyklé obaly od Hipgnosis vytvořené k deskám Pink Floyd, se rovněž staly stejně tak proslulou značkou. V jejich tvorbě se často vyskytují experimentální fotografie, pro tu dobu naprosto novátorské (dva muži si potřásají rukama, jeden z nich je v plamenech - obal Wish You Were Here).
Díky malbě H.R.Gigera se obal alba Emerson, Lake and Palmer - Brain Salad Surgery stal jedním z nejslavnějších, které byly kdy stvořeny... "
|
|
|
Poslal merhaut v Sunday, 15. June 2008 @ 00:26:49 CEST (664 čtenářů)
(Více... | 7683 bytů | 43 komentáře | Skóre: 0)
|
|
|
| Pink Floyd v branách kvadrofonního svítání |
Jiří Černý píše " 
Jiří Černý
(Melodie 14, 1976, č. 9, s. 270)
převzato se souhlasem autora
Na těchto stránkách se budete postupně setkávat s dalšími a dalšími památnými články Jiřího Černého, tak jak je budu postupně převádět z tištěné do elektronické podoby.
V první fázi to budou tyto články z Melodií:
Měřítko zvané Paul Mc Cartney (Melodie 10, 1972, č. 1, s. 16)
Překročí Beach Boys svůj stín? (Melodie 10, 1972, č. 4, s. 114)
Chorovod polských experimentů – Marek Grechuta/Anawa (Melodie 10, 1972, č. 5, s. 142)
Nejskromnější čtvrtina Beatles – Ringo Starr (Melodie 10, 1972, č. 6, s. 176)
Rozvodněný Niemen (Melodie 11, 1973, č. 11, s. 336)
Olympická dekáda českého rock´n´rollu (Melodie 11, 1973, č. 12, s. 353)
Zápas s dešťovou kapkou (Jiří Štaidl 1943-1973), Melodie 11, 1973, č. 12, s. 370)
Romance na sedmi strunách Bulata Okudžavy (Melodie 12, 1974, č. 2, s. 48)
Veliký mág elektrické kytary Jimi Hendrix (Melodie 12, 1974, č. 5, s. 147)
Vladimír Merta, zarputilec poctivých nejistot (Melodie 12, 1974, č. 10, s. 306)
Tvrz i chrám písničkářů – Krumlov (Melodie 12, 1974, č. 11, S. 333)
CSN+Y – značka volné rockové písně (Melodie 13, 1975 , č. 3, s. 78)
Nepochopený rock Davida Bowieho (Melodie 13, 1975, č.6, s. 175)
Oživla sgrafita, vznesl se Zeppelin (Melodie 13, 1975, č. 6, s. 176)
O bláznivé urputnosti C + K Vocalu Melodie 13, 1975, č. 7, s. 197)
Elektrizující zpěvné mordýřství Steeleye Span (Melodie 14, 1976, č. 4, s. 116)
Pink Floyd v branách kvadrofonního svítání (Melodie 14, 1976, č. 9, s. 270)
Jurodivý minstrel a jeho Jethro Tull (Melodie 14, 1976, č. 11, s. 339)
Strach a sláva nezvítězivšího baseballisty Paula Simona (Melodie 14, 1976, č. 12, s. 366)
Co by byl dnes rock bez Buddyho Hollyho? (Melodie 15, 1977, č. 1, s. 19)
Genesis (Melodie 16,1978, č. 8, s. 238)
Víc než letošní model – Elvis Costello (Melodie 16, 1978, č. 11, s. 341)
Když se řekne petřinovské kytary (Melodie 16, 1978, č. 12, s. 357)
Beatles a jejich desky (Melodie 17, 1979, č. 1 až 12)
Na větrné hůrce Kate Bushové (Melodie 17, 1979, č. 5, s. 147)
Má art–rock budoucnost? Yes (Melodie 17, 1979, č. 5, s. 148)
Vysockého zpěv z otevřených ran (Kruh 1979, č. 1, s. 4)
John Peel, hlas z přemýšlivého břehu pop music (Kruh 1979, č. 2, s. 10)
Bruce Spiringsteen – rockový básník města (Kruh 1980, č. 12, s. 11)
Z putyk do světa za rok – Dire Straits (Melodie 18, 1980, č. 1, s. 24)
Putování Lennonovou nutopií (Melodie 18, 1980, č. 4, s. 116 a č. 6, s. 146)
Ringo Starr –hračička i bez paliček (Melodie 18, 1980, č. 9, s. 270 a č. 10, s. 302)
Provazcovitý polyrytmus Boba Marleyho (Melodie 19, 1981, č. 1, s. 21)
Cesta do marmeládového nebe – John Lennon (Melodie 19, 1981, č. 2, s. 46)
Lennon chybí celému světu (Melodie 19, 1981, č. 3, s. 79)
Volba odborníků: Talking Heads (Melodie 19, 1981, č. 3, s. 90)
Ke studánkám Žanny Bičevské (Melodie 19, 1981, č. 6, s. 174)
Vítěz, který nemává – Peter Gabriel (Melodie 19, 1981, č. 6, s. 178)
Bruce Springsteen + zaslíbený rock (Melodie 19, 1981, č. 9, s. 270)
McCartneyho farma nápěvů (Melodie 19, 1981, č. 11, s. 336 a č. 12, s. 370)
Neředěné talenty vcházejí Portou (Melodie 20, 1982, č. 9, s. 267)
Prostor George Harrisona (Melodie 20, 1982, č. 11, s. 336 a č. 12, s. 370)
"
|
|
|
Poslal merhaut v Monday, 26. May 2008 @ 21:32:19 CEST (3515 čtenářů)
(Více... | 4457 bytů | 171 komentáře | Skóre: 0)
|
|
|
| Karel Mašita a jeho dokument o Jazzové sekci |
Karel Mašita už svou knihu ani scénář nedokončí. Téma Jazzová sekce tak napořád zůstane neúplné, i když k němu řekl a napsal kde kdo kde co.
Rád bych vyvolal směrem k ČT tlak na realizaci dokumentu o Jazzové sekci, postaveném i na vzpomínkách a dokumentech Karla Mašity.
Jsme tahounům Jazzové sekce leccos dlužni a to nejen jako hudební fanoušci, kteří by kupříkladu bez Vlčkovy encyklopedie Rock 2000 znali desetinu kapel, ale i jako občané, porůznu schovaní a zašití v šedé zóně ... čest výjimkám.
Zkuste si přátelé přečíst scénář a poznámky v druhé části článku, navštivte opuštěné stránky Karla Mašity dokud ještě existují a přiložte ruku k dílu: zavzpomínejte v komentáři na to, co pro Vás konkrétně znamenala Jazzová sekce a hlavně připojte se jakoukoliv formou - mailem, sms, dopisem, telefonátem - k tlaku na Českou televizi.
Já sám zkusím při příležitosti zlínské letní výstavy zorganizovat "petiční" akci ve formě otevřeného dopisu vedení České televize, příslušným Radám a vybraným politikům.
Jarda Merhaut
P.S. Nekrolog v Britských listech
Čtěte dál:
|
|
|
Poslal merhaut v Friday, 02. May 2008 @ 17:09:42 CEST (252 čtenářů)
(Více... | 52032 bytů | 111 komentáře | Skóre: 0)
|
|
|
|
