Sweet Freedom považuji osobně za poslední vrcholové tvůrčí vzepjetí klasických uriášů. <br><br>Já měl tuhle desku pár týdnů po vydání, po svých osmnáctinách, zabaleou v mikrotenkém americkém celofánu, v luxusním provedení s rozkládacím třílistým obalem, jenž na mne působil i přes svou kýčovitost magicky, kdy z té červánkově syté barevnosti sálalo teplo, jak z radiátorů v mém trenýrkově přetopeném pokojíku ... je to od té doby má oblíbená hřejivá deska na dlouhé zimní večery ...<br><br>Uriah Heep se albem Sweet Freedom vrátili ke svému melodicky rozmáchlému pompéznímu hardrocku, to co mi vadilo na Magican's Birthday bylo zapomenuto.<br><br>Hensley zesílil hammondy, překonfiguroval jednotónově pichlavý moog a odklidil jej bokem, Box rezignoval na svá vyčnívající pětková kvílivá sóla a vrátil se ke svému kolorativnímu stylu, kompozice se opět dmuly melodickými veleoblouky, nebo cválaly, Byron šel výrazově o něco níže, své pěvecké party zbytečně nepřizdoboval, držel se linek, Kerslake jakoby zaposiloval a přidal rozmach a razanci, Thain nadále v pozadí kouzlil pro znalce.<br><br>Na mně působí Sweet Freedom jako jednolitý pomp-hardrockový monolit, ano - ten od Kubricka, jen v jiné barvě, červánkové ... proto se nebudu rozepisovat k jednotlivým kompozicím ... snad jen, že Pilgrim řadím mezi zásadní opusy žánru ...
