Innocent Victim mám od vydání ve škatulce nepovedenky. Po
letech jsem vytáhnul cédo a dal mu celotýdenní šanci. Neměl jsem problém poslechnout si album obden i dvakrát za sebou, a u půlky skladeb samovolně podupkávat. Na druhou stranu, vysloveně požitkářských momentů je pro mne na desce rozeseto jen pár, například pomalé funky pasáže Roller, se zpěvohrami vazebných kytar Kena plus Micka a soulově šponovaným Johnem.
Většina skladeb má potenciál, ale... třebas hned úvodní Keep On Ridin, celkem solidní rozjezd, i když spádová melodika je na Hensleye trochu klopýtavá, no a dorazí to baladická kýčovitá vsuvka. Anebo rock n speed a la Uriah, Free n Easy, u něj kdyby zvukař zdůraznil o 5-6 decibelů Leeho kanonádu, a celé se to hardrockově rozcuchalo jako v jedenasedmdesátém na Look at Yourself, to by bylo! To samé platí i o Flyin High. Elegantní samospádovka Cheat n Lie je skvělá bez připomínek, v podstatě i nadýchnutá, mnohými ze setrvačnosti zavrhovaná Free Me. Zato The Dance rovná se takové to učesané hraní pro holčičky, co potopí i bluesrockový skvost, který by v syrovém
podání mohl být opus jak z jedničky anebo dvojky. Choices solidní patetický závěr, rozmáchlý, bombastický, vzedmutý -
jak z Firefly. Na úkor syntíků potlačené hammondy, ulíznutý Lawton, Box bez sól, celkový sound do mainstreamu. Zkrátka, hráčsky až nepochopitelně brzděná deska. Kdyby ten samý materiál vzali Uriášovci do chlapských pracek jak na
počátku seventies, nakopli motory dmychadel pod kotlem, byla by řeč o něčem úplně jiném. Jediný Lee Kerslake si udržel koule na svém místě. Jenže toho na něčí pokyn zaříz zvukař.
Nicméně, Innocent Victim jsem přesunul o regál výše.
