Dnešní mládežnický neoprog je v situaci, kdy ti hoši prostě
musí do sekáče, vybrat si něco z obrovského kvanta odložených svršků, podle svého vkusu a schopností, pak to zkusit nějak nakombinovat a navléct na
sebe tak, aby vzniklo aspoň zdání novosti a originality.
Beardfish mají vytříbený vkus, co se týče výběru inspirací. Achillovou
patou je nevýrazný. Snaha o divadelnost, dramatičnost, procítěnost končí dýchavičně
na ochotnické úrovni. Nepomáhají efekty, zkreslovala, zoufalé použití groove (Destined
Solitaire) je jen výkřikem do tmy. Po
všech stránkách výstavní, yessovsko emersonovsky rozehranou Until You Comply Inclusing Entropy sráží nezpěv
dolů o dvě patra. Moje generace je zkrátka zhýčkaná. Jakž takž vychází
Rikardovi taková ta hladká falzetová poloha, viz kupříkladu pasáže v Where The
Rain Comes In. Ale jinak, všechna čest. Beardfish skvěle vystihli ducha
starého dobrého artrocku, s přesahy až k zappovské a crimsonovské avantgardě a
dotekově i jazzrocku, folkrocku, latinorocku. Své omalovánky jako muzikanti i
aranžéři a skladatelé vybarvují s motýlí lehkostí, rozšafně, nepotí se,
nezadrhávají. Nikde žádné švy, vystýlky, lopaty. Z některých pasáží mě,
starého vlčáka, mrazí jak zamlada.
Jen ten... S dobrým zpěvákem bych dal maximum. Tak jsem nadšen.
