Malé antré<br><br>Mám docela legraci z těch, co se - při dvouleté povědomosti o deseti progfabrikátech a několika vzpomínkách na Genesis, Yes, Pink Floyd - silácky otírají o dávné, zapomenuté, či zcela neznámé, jakými jsou i Kyrie Eleison.<br><br>Stačí, když někdo někde – nejlépe na lopuchu v klubu genesis – jen zmíní, jakou má radost z nějaké objevené artrockové neznáměnky, nebo nedej bože ji doporučí druhým a už se slétají, jako sršaté vosy na bonbón a bzučí, píchají, hehují … prý to má hrozný zvuk, poučují s 50 tikorunovými špunty svých mp3 přehrávačů … prý ta kapela neumí hrát, praví (ne)muzikanti okresního formátu … prý málo - nebo moc (?) - lichých rytmů … prý prý prý … a to vše na jeden dva rychlokvaškoposlechy … jsou to takoví sudiči neonovotáři … nakonec, zkuste kdokoliv odsud, zmínit na lopuchu Kyrie Eleison a uvidíte sami.<br><br>---<br><br>Je nepochybné, že se Kyrie Eleison zcela shlédli v raných Genesis, každá nota, nástrojový rejstřík, melodický ornament, gesto, má sestru, bratra někde na Trespass, Nursery, Foxtrot … to ale nic nemění na mém prožitku, který bych srovnal s rozjímáním nad plátnem širší veřejnosti neznámého vídeňského mistra, připodobňovaného k Da Vincimu, jeho vrstevníkovi.<br><br>Za mnohočetnou podobností Kyrie Eleison s Genesis rozhodně není kalkul, takováto muzika nikdy nebořila hitparády, mládenci se prostě ideově přimkli ke svým vzorům, stačí se podívat na biografii a fotografie. Michael Schubert se při snaze být papežtější než papež sice trochu více zalyká, má však charisma, je věrohodný a jeho topornější angličtina může vadit jen hnidopichovi.<br><br>Kdo má rád teatrální starosvětský artrock, s dominujícími mellotrony a pravou nefalšovanou patinou a nestačí mu dokolečka dokola sjíždět pár vyvolených, úspěšných, měl by Kyrie Eleison vyzkoušet.<br><br>**** - dám soukromé čtyři, ať mám rezervu ...
