Thorovo kladivo buší s plnou vervou od první do poslední noty. Málokdy slyšíte kapelu, která jede takhle furt&furt bez odpočinku.<br><br>Muziku tvrdí takříkajíc všichni, osou je přesto kytara-saxík-bicí. Šéf kapely Michel Bluum ždímá ze svých strun tóny všemi možnými způsoby, jeho rejstřík je opravdu proměnlivý: brnká, sladí, bustří, vazbí, jak se mu zamane a během jedné skladby přepíná klidně i po pár vteřinách. Saxofonista Jesper Neehammer má u Thors Hammer stejnou nepostradatelnou pozici jako Dick Heckstall-Smith u Colossea, žádná sladké obkreslování motivů ságem se tedy nekoná. Simon Koppel sedící za baterií bicích je doslova úderník, chtěl bych ho vidět naživo, jak nepřetržitě mlátí a kope do všeho, co má v dosahu, ani si nevybavím, kde jinde bych takhle neustále musel vnímat bicmena. Erbovní skladbou všech tří pilířů kladivounů je třináctiminutová Not worth saying.<br><br>Naproti tomu, nejslabším článkem Thors Hammer je zpěvák Peter Nielsen, snaží se pět chlapácky mohutně, velkodušně, ovšem chvílemi se jakoby přitom zapomněl nadechnout ... sráží celou kapelu dolů, naštěstí nemá moc prostoru.<br><br>Není to muzika na relax, či piánko poslech, je to dílo vyžadující pozornost, svým způsobem je vnímání celého alba dost "vysilující", tolik se toho děje. <br><br>Nečekejte přítulné melodické motivy, nějaké mámení přízně, ale masivní, až na půdu našlapaný rock, s příměsemi jazzu i blues.<br><br>Ber nebo nech být ...
